José něco takového může klidně říct – Tak si promluvíme o cestování časem!

Já cestuju časem pořád, a už to dělám asi tak 20 let, je to fakt jednoduché. Ale jako ve všem, jsou v tom i pravidla: Nemůžeš cestovat do budoucnosti a nemůžeš měnit historii – ale je to vlastně i dobrý, protože bychom se nechtěli vzbudit v jiný budoucnosti nebo jiný minulosti.

Jediný způsob, jak doopravdy cestovat časem, je ve svých snech, podvědomí. Abys ale tohohle cíle dosáhl, člověk musí vědět jak ovládat sny. Například se pořád ptám sám sebe: „Zdá se mi to? Zdá se mi to? Zdá se mi to?“ Když donutíš svůj mozek ptát se pořád na tu samou otázku každou půlhodinu, když jsi vzhůru, tak časem se už automaticky budeš ptát i ve snu. Jakmile ti tohle půjde, tak už budeš zakrátko cestovat.

Poprvé jsem se naučil umění cestovaní časem po prvním rozvodu. Moje srdce bylo rozbité, měl jsem pořád depku a fakt už jsem to nezvládal. Nějak mi došlo, že ta bolest se dala tolerovat, když jsem byl ve stavu spánku.

Ted’ už dělám takové věci, že si třeba řeknu: „Chci vidět mamku“ a bum, objeví se přede mnou a jsem v minulosti. Můžu si s ní popovídat, můžu ji obejmout. Je to fakt emocionální zážitek. Táta mi umřel před pár lety a teď se s ním stýkám taky tak. Nebo můžu třeba taky říct: „Chci zpátky na střední“. Bum! Najednou se moje sny mění na časy, když jsem se ještě učil ve škole a byl jsem beznadějně zamilovaný do roztleskávačky Dawn Alby. Vždycky jsem si s ní chtěl promluvit, říct jí, jak se mi líbí, nebo ji alespoň pozdravit, ale v dětství jsem byl hodně stydlivý a prostě jsem to nemohl udělat. Když cestuju časem, uvidím ji tam, přijdu za ní a políbím ji, můžeš si vlastně dělat, co chceš. Můžeš klidně létat v nebesích tam a zpátky.

Musíš ale být na začátku opatrný, už když jenom začínáš kontrolovat sny, je moc důležité ovládat své emoce. Můžou se začít dít divné věci, když sebejistota převáží talent. Řekněme, že chceš třeba přivolat oblíbeného mazlíčka z dětství nebo klidně i z jiné části života. Když ses ještě nenaučil správně ovládat sny, tak se tvoje milá kočička nebo věrný pes můžou přeměnit ve vlka – nebo když máš fakt smůlu, tak třeba i ve vlkodlaka – a pak tě napadne.

Jediný způsob, jak se můžu vrátit do baseballové hlavní ligy a zase si zahrát, je přes cestování časem, ale z nějakého důvodu je to jediná věc, která se mi vůbec nedaří. Autobus odjede beze mě, nepustí mě do stadionu, mám zpoždění a zmeškám celou hru, nebo se stane něco jiného, co mi v tom zabrání. Už mě to začíná docela štvát.

Minulou noc se mi zdálo o Danovi Duquette, generálním řediteli (GM), který mě upsal do Red Soxu, a on mě nenechal si zahrát kvůli nějaké „technické chybě“. Podíval jsem se na něj a řekl: „Poslouchej, já chci dnes hrát.“ A on mi odpověděl nějakou úplnou šílenost jako: „Když chceš hrát, tak mi běž koupit vanilkový Dippin’ Dots s čokoládovým sirupem.“ Hledal jsem stánek úplně všude, a když jsem ho konečně našel a koupil pohár Dotsu, neudržel jsem ho a on rovnou spadl na zem. „Doprdele!“, ale byl jsem odhodlaný hrát, takže jsem to zkoušel zas a zas, dokud jsem konečně nedonesl jeden ten bonbonek pro Duquette bez toho, aniž by skončil na zemi. Ale pak začal vymýšlet nějaké nové blbé výmluvy, abych nemohl hrát: „Teď chci tohle, a pak chci ještě tohleto…“ Prostě blázinec.

Měl jsem podobný sen o Tonym La Russa a dalších – nikdo mě nepouští na to zatracené hřiště! Je to to jediné, co nemůžu mít při cestování v čase pod kontrolou, ale ten sen se mi fakt zdá tak 5krát do týdne. Musí to být nějaký blok v podvědomí.

Dokonce jsem viděl sám sebe jako dítě v některých těch zážitcích s cestováním. Jednou za čas zkusím něco změnit, třeba počmárat nějaký barák. Někdy to jdu druhý den, když se probudím, zkontrolovat, ale nic tam není.

Občas řeknu sám sobě jako dítěti: „Poslouchej, když se dostaneš do hlavní ligy, tak nikdy neber steroidy!“ Samozřejmě že to nikdy nefunguje, proto jsem pořád tam, kde jsem.