Bali bylo v devadesátých letech komplikovaným rájem na zemi

Když se fotografka Jill Freedman ová v roce 1990 zotavila z rakoviny prsu, byla si jistá jednou věcí – musí nutně navštívit Bali. „Jela jsem hned, jak jsem se po ozařování mohla postavit na nohy,“ vypráví. Vydala se na ostrov, zaslepená touhou fotit zdejší krásné scény života a vitality místních obyvatel. Myslela si, že ví, co očekávat. Ale její západní představy se otřásly v základech a ustoupily křehkým portrétům dokumentujícím svérázný flirt této starodávné kultury s měnícím se světem.

Jill si zde najmula místního muže jménem Nyoman Wirata a jeho ženu, také Nyoman, jako průvodce a tlumočníky. Když cestovali po ostrově, navštívili také dům Wiratových v horské oblasti u jezera Batur, a Jill si uvědomila, že její představy o tropickém Bali jako ráji se starobylými kulturními tradicemi, osvobozeném od komplikací a napětí prostupující její život v New Yorku, byly chybné. Realita byla mnohem složitější.

„Bali není jednoduché místo,“ píše Jill ve svých zápiscích z cesty. Do bohaté exotiky ostrova začala zasahovat globalizace. Fotografka byla otřesena tím, jak často se zde konverzace stočila k penězům, „ještě častěji než v New Yorku,“ což vůbec nešlo dohromady s okolními divy přírody. Plastové odpadky všude kolem ostrova znečišťující břehy nádherných potoků, horkých pramenů a pláží zde působily jako ošklivá bradavice na krásné tváři Bali. Jill byla také přesvědčená, že televize ohrožuje balijské tradice, a to skoro deset let předtím, než lidské chování začal měnit internet. „Televize tu je přítomná a způsobuje závist, protože lidé tam něco vidí a touží po tom, ale nemohou to mít,“ píše. „Když navíc sedí všichni u televize, neschází se pak v rámci svojí komunity, nehrají na svoje gamelans [orchestr tradičních bicích nástrojů], prostě si ani nepovídají.“ Když předtím dokumentovala irskou kulturu, byla svědkem toho, že lidé zůstávající doma u svých televizí začali omezovat společenské činnosti spojené se zdejší hospodskou scénou; bála se tedy toho, že stejné omezení kontaktů mezi přáteli a sousedy bude nevyhnutelné i na Bali.

Půvab starodávných tradic byl na ostrově nicméně zakořeněn natolik, že mohl hlasité připomínky konzumního způsobu života umlčet. Jill navštívila vesnici Tenganan v době festivalu Usaba Sambah, aby mohla být svědkem rituálních zápasů s pomocí listů, známých jako Mekare-Kare. Bylo jí řečeno, že tato vesnice je Bali Aga, což znamená, že zdejší lidé praktikují tradice datované ještě před příjezdem javánských sousedů ve 14. století, kteří jim představili hinduismus. Mekare-Kare je několik staletí starý rituál oslavující vítězství boha Indry nad despotickým králem Mayadenawou. „Muži bojují s jednou rukou obalenou v pichlavých listech pandánu, zatímco v druhé ruce drží štít,“ stojí v zápiskách. „Tyto listy mají špičaté ostré kraje a zdá se, že pointou celého zápasu je třít listy do oponentových zad. Nejenže škrábou a řežou, ale malé ostny zůstávají zapíchané v kůži, takže to vypadá, jako byste spadli do kaktusu.“

Na jejích fotkách můžete vidět, že to musí bolet jako čert. Na jedné z nich je třeba chlapec vytahující ostny ze zad jiného dítěte. Ale celý rituál v sobě má taky veselého ducha. „Před zápasem se smějí. Pak je od sebe musí ostatní muži odtrhnout, ale když jsou od sebe, zase se smějí.“ Mladí zápasníci se pokouší zapůsobit na ženy oblečené v tradičních rituálních šatech a zlatých čelenkách tím, že potlačují bolest. „Nejstarší muži jsou něco jako porotci, chytají děti, když se nechají příliš unést, a dávají pozor, aby vše zůstalo pod kontrolou. Celé to provází gamelan, a když přestane hrát, je konec zápasu,“ píše Jill.

Na jedné z dalších zastávek na cestě byla svědkem povědomé scény. „Jak jsme se blížili k Tirta Gangga, naskytl se mi obrázek, po jakém jsem toužila – malá taneční skupinka v banjaru [vesnické komunitě] na venkově. Bylo to hrozně roztomilé. Některé z dětí byly nešikovné a jejich učitelka už asi ztratila veškerou trpělivost.“ Tanec to byl starodávný, krásný a cizokrajný, ale chování učitelky bylo drsné, ale dobře známé. „Když udělaly něco špatně, plácala je po rukou, kopala do nohou a ohýbala jejich těla,“ vzpomíná Jill. „Všude na světě je to prostě stejné, připomnělo mi to moje vlastní hodiny tance. Bylo mi sedm a učitelka v tanečním studiu Jennifer Jonesové zavolala mojí matce a řekla jí, ať si mě odvede domů – byla jsem 'nemožná.' Když moje zostuzená máma přijela, aby mě vyzvedla, byla jsem schovaná pod pianem a odmítala jsem vylézt.“

Jill byla také svědkem slavnostních průvodů, které jsou důležitou součástí balijského života. Viděla ženy vyrábět dary pro tradiční obřady. Často šlo o věci rychle podléhající zkáze, například čerstvé ovoce, které mělo být vyměněno zase při dalším obřadu. Tahle pomíjivost jí přišla jaksi syrová, a to ji zaujalo. „Dary jsou vyráběny s precizností a elegancí; prasečí břicha a sádlo na dekoraci, pestrobarevné věže a pohřební sarkofágy. Tohle mě od začátku k balijskému umění přitahovalo… Dokonalost nemůže trvat věčně, proto udělej něco krásného jen pro tenhle okamžik, pak to zahoď a udělej něco dalšího.“

Tahle sentimentálnost je vlastně ironická, protože oltáře jsou díky jejím fotkách nesmrtelné. Svědectví Jill Freedmanové o Bali na konci 20. století ovšem tuto trvalou a starobylou, ale přesto pružnou kulturu dokonale doplňuje. Freedmanová čerpá z komplementárního principu, který je pro Bali charakteristický – potřeba uchovávat se zde mísí s pomíjivou krásou.

Práce Jill Freedman je mimo jiné součástí stálé sbírky v Muzeu moderního umění v New Yorku, v Newyorské škole fotografie a v muzeu George Eastmana. Freedmanová ve svých 77 letech pravidelně zveřejňuje fotky na instagramovém účtu @jillfreedmanphoto a je reprezentována galerií Stevena Kashera v New Yorku. V budoucnu by chtěla vydat více fotografických knih, aby doplnily ty, které již vydala, včetně Firehouse a Street Cops . Obě jsou zmíněny v dokumentu Everybody Street natočeném v roce 2013 Cheryl Dunnovou , který pojednává o pouličních fotografech.

Článek původně vyšel na VICE US.