Jak surfovat bez oceánu?

Jako dítě kdysi odchovaný prostředím surfařskejch instruktorů a nadšenců, jsem nemohla nejít minulej týden nakouknout na Prague Surf Festival. Nakonec jsem tam strávila skoro 12 hodin a ráda vysvětlím proč.

Není to ani tolik proto, že mám k surfování speciální vztah. Ke sledování filmu na jakýkoliv téma ho mít nemusíte, protože když je to dobrej film, měl by být univerzálně srozumitelný všem lidským bytostem. Případně i psům, kočkám a dalším živočichům, co mají přístup k obrazovkám.

Už čtyři roky se pohybuju na filmových festivalech víceméně po celý Evropě, na každým mě něco nadchne a většinou to vydrží tak měsíc v lepším případě. Filmy (i přednáška) o surfování mě ale přiměly si položit základní filosofickou otázku, kterou si pokládá spousta lidí v její metaforický podobě a myslí tím pravděpodobně v každým případě některou jinou z nespočtu jejích variant.

Jak surfovat bez oceánu? Oceán nemusí znamenat jenom tu nekonečnou vodní nádheru, která vám umožňuje projíždět se svobodně po vodách. Oceánem se dá rozumět cokoliv. Jak můžu být doktorem/cukrářem/hercem/klíčníkem/květinářem bez vzdělání? Jak můžu být starcem bez životních mouder? Jak můžu cestovat bez peněz? Jak můžu žít bez lásky? Dosaďte si cokoliv, co je pro vás aktuální a surfování vám pravděpodobně odpoví univerzální a nezlomnou pravdou. Svobodou. Hnanou neutuchající touhou objevit tu správnou vlnu.

Surfařské filmy mají často společnou jednu věc. Nezáleží úplně na tom, odkud pocházíte a kým jste dosud byli, ale co od života chcete a co jste pro to ochotni udělat. Po týdnu stráveným v práci najednou sedíte před celomodrým plátnem a je vám jasný, že je možný všechno. Dřív se myslelo, že se dá surfovat jenom na oceánu, protože kde jinde člověk potká svojí vlnu? V Česku? Moře tady nemáme, i když o to projekt Moře klidu intenzivně usiluje. Podívejte se třeba na dokument Na vodě Martina Ryšavého, který je takovou meditační atmosférickou cestou za hledání tohohle "moře". Možnosti jak surfovat ale i tak máme.

Nejjednodušší variantou se zdá být u nás asi windsurfing, kterej se dá provozovat na našich běžných, ale občas větrných rybnících a nádržích jako je Dářko nebo Novomlýnské nádrže, kde se vyskytuje i největší česká windsurfingová škola - F4. Není to žádná velká novinka, jen se tu na vlny čeká a trénuje se navíc trpělivost (nebo se jenom víc medituje a chlastá). Zrovna v září nás opustili dva jedineční průkopníci českýho windsurfingu. Miloš Lukášek, pedagog brněnský Masaryčky, oblíbenej sportovní kantor a švihák lázeňský (jenom se surfem místo lázní), přišel o život přímo při surfování. Sláva Švestka po sobě zanechal alespoň tenhle materiál, myslím že jeden ze stěžejních audiovizuálních záznamů českýho surfování. Austrálie má národní klenot v podobě sedmdesátkovýho bigbeatovýho filmu Morning of the earth, my máme Slávův flip v 11:30 stopáže následujícího počinu!

A jeho slova jsou zářným příkladem pozitivní sebemotivace – proč by to nemohl dokázat on, když to dokáže nějakej zahraniční surfař, co k tomu má třeba i ten oceán? Kdo vůbec potřebuje oceán? Definuj oceán – spousta vody. My máme spousty vod, se kterýma se dá pracovat, ale taky spousty výmluv, kterýma je vysušit. Co takový řeky? V Brandýse nad Labem postavili vlnu pro bezplachtový surfaře. Kde je konec těm dnům napjatého čekání na vítr? I vlna se dá postavit, když je potřeba. Nebo i trenažér v podobě wavepoolu, plánovaný k rekonstrukci koupaliště na Petynce či takzvaný flowrider k vyzkoušení v pražské Surf Areně.
Surfování ale přesto otvírá cestovatelský obzory. Někteří tomu propadnou tak silně, že na daném místě zůstanou už "napořád", aby mohli chytit první ranní vlnu každého dne. Samo o sobě záruka, že bude stát za to. I tom vypráví český dokument Choose Your Wave, kde několik českých surfařů vysvětluje, jak se k takovýmu zájmu vůbec dostalo, proč u toho zůstali a jakej to pro ně má životní význam. Za doprovodu skvělýho soundtracku, převážně od Aid Kida.

Ale i kdyby se v takovým filmu neřeklo ani slovo, postrádal by způsob vyprávění nám známý z jiných filmů, stejně mají surfařský filmy zvláštní auru. Vypráví příběh země bez potřeby slov. Jak všichni žijeme teď a tady a každá její část je důležitá a živodárná ve svý podstatě. Jako kdyby to místy pocházelo od Malicka, ale je to příjemnější už v primárním očekávání, protože víte, že se můžete radovat s každou vlnou, kterou hlavní postava daného snímku dostane jako jednorázovej dar matky přírody.

V některých filmech o surfování se ale mluví naopak hodně a není to úplně na škodu. Jsou to většinou komediální žánry. Třeba roadmovie Freezing, vyprávějící o hledání vlny na Islandu, zachycené v pozadí jedné staré fotky za dědou jedné z hlavních postav. Suchým britským humorem.

Od příštího roku bude surfování dokonce olympijským sportem, to se zase bude mluvit hodně o něm. Nejspíš se zvýší jeho dnes už i tak dost výrazná popularita. Snad se tím neporuší volnost a neovladatelnost vln, která ho doteď dělala nevyzpytatelně vzrušujícím. Snaha a trpělivost doplněná náhodou přírody, přibližujících nás o krok blíž k uzavření věčně otevírané úvahy: co tady všichni vlastně děláme. Když zrovna nehledáme sami sebe, čímž vytváříme začarovanej kruh. Kdyby se tahle hledací energie dala prakticky využít například k výrobě elektřiny, kde bychom dneska byli? Dal by se tím pohánět i surf a žádný další vlny by už ani nebyly potřeba. Máme celoživotní břemeno, ke všemu něco potřebujeme a čím víc toho potřebujeme, tím míň jsme obvykle šťastný až to dospívá do jen těžko uspokojitelný potřeby velikosti oceánů. Možná je nakonec nejlepší koupit si místo domu dodávku, obytňák nebo rovnou náklaďák a putovat okolo břehů skutečnýho oceánu jako britskej expert ve filmu Van Life. A můj nikdy nekotvící táta.

Zažít pocit nekonečnosti, vedle kterýho se zdá jakákoliv z našich potřeb a problémů prostě nicotná, ať chceme nebo ne. Pak teprv začínáme přemýšlet nad tím doopravdy podstatným. Bez oceánu surfovat můžeme, ale můžeme surfovat bez oceánu? Pokud si na nedokážeme odpovědět teď, možná pomůže zajít na další, druhý ročník Prague Surf Film Festivalu.