Podivný, choulostivý svět fotografií z plastické chirurgie

Tento článek původně vyšel na Broadly US.

O několik měsíců později žena přišla znovu. Stejný pár spodního prádla si sice vzít zapomněla, ale to ničemu nevadilo. Bergová byla tou dobou už mnohem méně nervózní. Naváděla pohyby ženy podle barevných čtverců, které přilepila na zeď. Žena stála opět s nohama na asi délku chodidla od sebe. Tuk byl pryč, stejně tak i dolíčky. Bergová nahrála fotky do počítače a ve Photoshopu změnila barvu jejího prádla na tu, kterou mělo to na snímku předtím. Fotku vytiskla, nalepila ji hned vedle fotek, které udělala před měsícem, a vložila ji do složky se jménem. Bergová je umělkyně. A fotografování lidí ve spodním prádle za účelem dokumentace jejich plastických operací je její prací už přes šest let.

Na doktora Shermana zapůsobilo, že Bergová pracovala s Annie Leibovitzovou. Bergovou náplň práce překvapila a vyhlídka fotografování lidí před a potom ji nevadila.

„Jsem úplně v pohodě s nahotou a lidmi. Ráda s lidmi pracuju,“ říká Bergová. „Byla jsem na miliardě pohovorů, ale pamatuju si, jak jsem si pomyslela: ‚Wow, tohle je něco úplně jiného‘.“

Berogová je jedna z mála lékařských fotografů, kteří se soustředí výhradně na plastickou chirurgii. Je také jedinou najatou interní fotografkou plastické chirurgie. Většina plastických chirurgů si fotky dělá sama, nebo na to mají sestru. Ze zhruba 40 oslovených plastických chirurgů, kterých jsme se neformálně dotázali, má 37 fotografie od zaměstnanců. Zbytek posílá svoje pacient do Don Allen studia v centru města.

„Byla to legrace, bylo to zajímavé, bylo to jiné,“ říka Pearson. „Hodně záleží na tvé osobnosti a to se ke mně hodí. Lidé oceňují, jak s nimi jednám.“

A skutečně, komunikace s pacientem může být ta nezrádnější část činnosti plastického fotografa. Bergová přiznává, že se z počátku cítila nejistě.

„Je to trochu divné, protože chceš po lidech, kteří jsou už tak nervózní, aby si sundali oblečení a vystavili se blesku fotoaparátu,“ říká Bergová. „To mi na začátku dělalo trochu obavy. Vždycky je to trochu směšný, když prosíte lidi, aby se svlékli. Jde o způsob řeči. Musela jsem se naučit, jak se jich co nejšetrněji zeptat.“

Aby se naučila, jak se chovat v přítomnosti pacientů, zaměřila se na to, co ji samotnou uklidňuje, když je u doktora. Byl to „přátelský přístup“ a ten se snažila napodobit. Uvědomila si, že tím, že dá lidem přesné instrukce — jako třeba kam si položit tašku a oblečení — jim pomáhalo cítit se uvolněněji.

Ale jistá míra nepohodlí a ostychu je asi nevyhnutelná. Lidé mají často sebeneuctivé poznámky nebo se Bergové omlouvají „že to musí vidět.“ Někteří jsou otrávení a chtějí odejít. Jiní zase komentují její tělo a obličej a ptají se, jestli má za sebou nějaký zákrok. Bergová tvrdí, že tato práce změnila způsob, jakým na sebe pohlíží.

„Jsem vděčná, protože jsem díky této práci získala mnohem větší sebevědomí,“ říká Bergová. „Bylo inspirující vidět pacienty a jejich vztah k tělu. Mám výhrady ke svému tělu, ale vážím si ho víc než kdy před tím. Pomohlo mi to uvědomit si, že to, co bych chtěla změnit na svém těle, je zanedbatelné.“

Bergová, která se považuje za feministku, si je vědoma toho, že její práce se může někdy jevit povrchně. Ale pacienti, kteří operaci potřebují, nemocní rakovinou nebo oběti zločinu, její pocit provinění zaženou.

„Čas od času mám problém s tím, že hraju, ačkoliv malou, roli v tom, že pomáhám ženám, aby dosáhly něčeho, k čemu se cítí nuceny společností, což není fér,“ říká Bergová. „Ale děláme tolik operací pro oběti nejrůznějších zločinů a pro pacienty s rakovinou, že mám pocit, že je moje práce mnohem důležitější. Kdybych se snažila zvyšovat feministickou agendu tím, že bych nefotografovala tu část našich pacientů, kteří mají zájem striktně jen o kosmetické zkrášlování, bylo by to z širšího hlediska značně neefektivní. Existuje mnoho důležitějších způsobů, jak nasměrovat společnost pro dobro žen. Mám pocit, že toho jsem schopna jen na osobní úrovni.“

Pearsonův pohled na pacienta v Don Allen Studiu je objektivnější, přesto si je vědom potřeby opatrného jednání.

„Prostě jsme citlivý,“ říká. „Tohle děláme už dlouhou dobu. Staráme se o to, abychom byli v našich krocích rychlí a efektivní. Fotografujeme spousty žen po mastektomii nebo rekonstrukci prsu, někdy za námi přichází před mastektomií. Někdy nám řeknou samy. Jednáme s nimi velmi opatrně, protože nikdy přesně nevíme, co se v nich odehrává. Je to velká zkušenost.“

„Když někoho uděláte a ten pak přijde a řekne, ‚No, teď jsem nesouměrný,‘ můžete vytáhnout fotografie a dokázat mu, že byl nesouměrný odjakživa,“ říká Pearson. „Myslím, že je to největší důvod, proč existujeme – pro právní účely.“

Bergová dodává, že příležitostně pacienti projevují příznaky syndromu BDD. V takových případech to jediné, co může ordinace udělat, je odkázat takového pacienta na psychiatrii, ale fotky jsou nepostradatelné, když doktor Sherman potřebuje dokázat, že je deformace pouze v pacientově hlavě. Fotografie před a potom jsou také učební pomůckou, která doktorům dovoluje chronologicky zaznamenávat komplikované zákroky nebo je posléze vysvětlovat studentům a kolegům. Fotografie Bergové a Pearsona můžeme najít v učebnicích, vědeckých materiálech a prezentacích.

Nejčastější využití fotek plastické chirurgie je v dnešní době nicméně PR. Všichni doktoři mají portfolio, složku fotografií před a potom, které ukazují pacientům, kteří zvažují zákrok. Zároveň tyto snímky využívají na svých webových stránkách a v tištěných reklamách.

Když studio Don Allen začínalo, ještě v době před internetem, vstoupilo na trh poměrně úspěšně. Vyvíjeli diapozitivy, které doktoři používali na přednáškách, a tiskli fotky do učebnic. Dělali fotky na sále během operací. Poskytovali zkušenosti a důvěrnost, kterou byste jinde těžko hledali. Allen zacházel daleko, aby se ujistil, že fotografie byly udělány, vyvolány a vytisknuty na místě. Zařídil temnou komoru a investoval do průmyslových tiskáren. Fotografie doručovali uniformovaní kurýři nebo samotní zaměstnanci studia.

Po dobu téměř čtyřiceti let plulo studio na své produkci standardizovaných fotografií vysoké kvality. Ale s příchodem digitální fotografie v 80. letech se obchod zpomalil. Doktoři mohli dělat a tisknout fotky sami, aniž by opustili ordinaci.

„Technologie nám toho spoustu vzala,“ říká Pearson. „Dříve jsme vyvíjeli obrovské množství diapozitivů pro prezentace, ale dnes už i páťák ovládá PowerPoint. Dnes už je vše automatické.“

Dalším problémem je, že pacienti, ať už v Don Allen nebo u doktora Shermana, musí za fotografie sami platit.

„Dříve jsme pacienty posílali do Don Allen studia. Tam si účtovali 600-700 dolarů za snímky a pooperačního stanovisko,“ říká doktor Sherman. „(Potom co jsem najal Bergovou,) nikdo nikdy nechtěl zpět do centra města pro pooperační fotky, (protože moje ordinace je na okraji města).“

„Já jsem o tom ani nemusel přemýšlet,“ říká doktor Sherman. „Nechápu, že to tak nedělá každý.“

Standardizace, důslednost a jednotnost patří k těm nejdůležitějším vlastnostem lékařských fotografií a fotografie plastické chirurgie se ničím neliší. Pearson i doktor Sherman uznávají, že je to dlouhý proces osvojování si znalostí a že nějaký čas trvá, než se to člověk naučí dobře.

„Jeden z problémů, který mívají v ordinacích, kde si fotky dělají sami, je, že ať už fotky dělá kdokoliv, může kdykoliv odejít a na jeho místo pak přijít někdo jiný. Vaše jednotnost tak kvůli dlouhému procesu osvojování kolísá.“

Bergová s tím má svou vlastní zkušenost.

„Bylo obtížné zjistit, jak ovládnout toto řemeslo,“ říká. „Neměla jsem problém s vybavením, ale musela jsem se naučit, jak vyfotit subjekty z opravdu přesných a souhlasných úhlů, to bylo pro mě nové.“

Nakonec se Bergová vše naučila a po pár týdnech dělala vysoce kvalitní snímky, standardizované fotografie, jaké doktor Sherman hledal. Používá IntelliStudio, fotoaparát navržený speciálně pro fotografy plastické chirurgie, a specializovaný software. Doktor Sherman ji popisuje jako nedílnou součást ordinace, stejně jako je nedílnou součástí anesteziolog nebo sestra.

„Myslím, že je to nádherný a výmluvný okamžik,“ říká Bergová o pooperačních fotografiích. „Je to pravděpodobně ta nejméně rozpačitá nahá fotka, kterou můžete mít.“

Bergová není jediná umělkyně, která si všimla přímočaré a znepokojující povahy snímků před a potom. Ji Yeo, fotografka žijící v New Yorku, nafotila v roce 2008 sérii snímků nazvanou „Recovery Room Beauty“ (Pokoj krásy a zotavení), která zaznamenává ženy v Severní Koreji, které se zotavují po plastických operacích. Mezi lety 2008 a 2010 vytvořil Phillip Toledano, britský fotograf žijící v New Yorku, sérii fotek, kterou pojmenoval „A New Kind of Beauty“ (Nový druh krásy), která vyobrazuje lidi po „extrémních“ plastických operacích.

„Máme tendenci reagovat velmi předpojatě nebo tak alespoň reagují lidé, když vidí moje fotky,“ říká Toledano. „Jako, ‚Ale to je děsivé.‘ Myslím, že to není fér a, upřímně, ani moc chytré. Chápu, proč tak reagují, ale myslím, že je zajímavé podívat se na cestu, kterou ti lidé prošli.“

Toledo líčí práci se subjekty plastické chirurgie jako naučnou a podnětnou. Psychologie tělesného vzhledu a způsob, jakým ji plastická chirurgie může ovlivnit, je velmi silná. To, co Bergová zachytila ve způsobu myšlení pacientů, jak před tak i po operaci, i to jaký vliv má jejich vztah k tělu na jejich životy, bylo natolik intenzivní, že ji celá tato zkušenost inspirovala zvážit třetí profesní dráhu v oblasti duševního zdraví nebo sociální práce.

„Nakonec funguji svým způsobem i jako terapeut pro pacienty,“ říká Bergová. „Hodně přemýšlím o těch malých i velkých věcech, co můžeme, jako společnost nebo jako jedinec, udělat, aby se lidi cítili dobře a bezpečně ve své vlastní kůži.“

Pro umělce jako je Toledano a Bergová poskytuje fotografie plastické chirurgie okno do zvláštního, překvapivého a často půvabně smutného světa, kde je lidská podoba tvárná a poddajná. Pro širokou veřejnost jsou krutě magnetické; pro lidi na internetových vyhledávačích jsou možností, co by mohlo být; pro pacienty jsou kronikou změny; a pro doktory jsou průvodcem, záznamem, a někdy i trofejí.

Pro fotografy samotné jsou zakázkou. Pro Bergovou, umělkyni, která je jednou nohou v umělecké a druhou v lékařské fotografii, jsou zvětšovacím sklíčkem.

„Někdy jsem překvapená tím, co vidím,“ říká. „Je zvláštní fotografovat osobu, chovat se k ní jako k subjektu klinické medicíny a zároveň s ní vést rozhovor. Je legrační přepínat stále z lékařského fotografa na obyčejnou osobu mluvící s jiným člověkem.“