Jiří Gruntorád, zakladatel knihovny Libri Prohibiti; foto: Leo NikolaevPraha se v posledních letech stala turistickou destinací hlavně kvůli levnému alkoholu a velmi těžko v ní dnes turisti nacházejí informace o české historii před rokem 1989. Alespoň to takhle jako americká studentka v Čechách vnímám. Naštěstí však existuje projekt Libri Prohibiti – knihovna s největší sbírkou zakázané literatury z minulého režimu, která se nachází v samotném centru Prahy. V současnosti se zaměřuje především na tvorbu československého exilu. Projekt vzešel z hlavy režiséra Jiřího Guntoráda, který pro tuto věc získal mnoho dalších osobností – spoluzakladatelem je například i Václav Havel.
Reklama
Libri Prohibiti byla založena v roce 1990 a naleznete v ní disidentské knížky, ale i tehdejší zakázanou literaturu, jako byl George Orwell. Většina knih se pašovala přes hranice v dováženém pracím prášku. U samizdatů (neboli samo-vydávání), což byl v době normalizace způsob, jak režimem zakázaní autoři mohli publikovat, to bylo těžší. Většinou se psaly na tenký průklepový papír, díky kterému přepisovatelé či přepisovatelky dokázaly psát na více stránek najednou. A právě přepisovatelky byly často milenky spisovatelů a občas se v některých samizdatech objevily jejich fotky. Nedávno mě někdo upozornil na samizdatovou publikaci Český snář od Ludvíka Vaculíka, kde se nacházejí jejich erotické fotografie. Nahota a politický aktivismus byly společně s největší pravděpodobností propojeny dříve, než se na Woodstocku začalo brát LSD. V tradici dnes pokračují lidé od aktivistické skupiny Femen až po PETA. Tyhle fotky byly pořídily samotné přepisovatelky pro jejich milence, většinou z disentu. A houževnatě po nich tehdy pátrala i tajná policie.Jiří Gruntorád byl tak hodný, že mi odpověděl na pár otázek.VICE: Je váš vztah k Libri Prohibiti silně osobní?Jiří Gruntorád: Je to moje dítě. Knihovnu jsem založil v roce 1990 a od té doby se stále rozrůstá. Teď to je dítě, které už vyrostlo. Stále se rozšiřuje a chvilkama to je stresující.
Jak získáváte literaturu do své knihovny?Většinu jsme jí dostali darem. Hodně jsem toho našel v antikvariátech, ale je těžké najít to, co hledáte, když neznáte cenu. Někde to může stát sto korun, někde jinde zase tisíc korun. Pořizování nových knih vyjde draho, ale naštěstí je naším největším sponzorem magistrát Prahy. Také spoléháme na soukromé dary, protože nejsme veřejná organizace.
Reklama
Kam podle se knihovna v budoucnosti bude ubírat?Je těžké něco předpovídat, mám tady ještě hodně práce, co je třeba udělat, než zemřu. Máme v úmyslu dát na internet náš kompletní katalog, protože když nejste na internetu, tak to je, jako byste neexistovali.
samizdatové vydání Malomocných od Ivana Klímy, v současnosti jednoho z nejčastěji překládaných českých autorů
samizdatové vydání Postřižin od Bohumila Hrabala, který po roce 1970 nesměl oficiálně publikovatSamostatnou kapitolou byly přepisovatelky. Ty mě jako holku zajímají. Byly tehdy taky politicky aktivní nebo pouze přepisovaly?To je těžká otázka. Některé to braly jenom jako zaměstnání, díky kterému si vydělaly. Pak tu byly ženy, které se s tím ztotožňovaly. Některé byly velmi aktivní a patřily mezi aktivní členky Charty 77 nebo do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Musím taky říct, že jsme měli i muže přepisovatele.V některých publikacích se objevují jejich erotické fotografie. Kolik jich existuje?Pomálu.
Jak se ty ženy cítí, když se teď jejich fotografie zveřejnily? Počítaly s tím?Zrovna za tuhle nemohu mluvit (ukazuje na fotografii). Bohužel už zemřela, ale mám takový dojem, že by nebyla moc nadšená. Pochybuji, že dostal Ludvík Vaculík svolení.Znal jste některou z nich osobně?(smích) Ne.
