Dolů a ven v Bukurešti

Obbhájce soulože za účelem početí Nicolae Ceaușescu Bývalý Rumunský stalinista a samovládce Nicolae Ceausescu byl hlasitým obhájcem soulože. Měl pocit, že více Rumunů znamená větší sílu a respekt k národu, takže v roce 1966 začal se svou kampaní proti interrupci a proti antikoncepci. Dokonce zakázal sexuální výchovu a učebnice pro tento předmět nechal přesunout do sekce státních tajemství. Každý, kdo někdy četl Freakonimics (nebo má mozek), vám řekne, že tenhle plán je k hovnu. Kojenecká úmrtnost stoupala, velké rodiny žily v chudobě a tisíce nechtěných dětí byly poslány do sirotčinců.

Jakmile komunismus v 89. skončil, hodně z těchto dětí skončilo na ulici. V dnešní době žije 20 000 lidí mimo Rumunskou společnost, z nichž mnozí jsou dětmi nebo vnuky/vnučkami Ceausescuových zapomenutých dětí.

V opuštěné budově s rozbitými okny v centru Bukurešti, našlo 50 lidí dočasné útočiště. Jsou zde uchráněni před tím, že by se ráno mohli probudit se stehy na břiše a s chybějícími orgány nebo pocákaní benzínem. Sami si říkají „boschetari“ nadávka, která znamená v podstatě to samé, co „negr“. Svůj úkryt můžou kdykoli ztratit, ale prozatím je tenhle strašidelný dům jejich domovem.

Ignat and Georgiana
Nedávno jsem strávil týden v tomhle ponurém squatu. První lidi, se kterými jsem se spřátelil, byli Ignat a Georgiana, kteří se tam nastěhovali předešlou zimu. Předtím žili ve stanu. Georgianě je teprve 19. Když jí bylo 12, utekla z domova. Žije s Ignatem, který je o dekádu starší, a nosí jeho čtvrté dítě. Jejich místnost je blízko vchodu do budovy a sdílejí tu komůrku s krysami, které pištěly, zatímco jsme se dívali na starou televizi, kterou si Ignat půjčil od kamaráda. Elektřinu kradou z nedalekého sloupu s elektrickým napětím a signál na televizi mají od nic netušícího souseda. A od teď vlastní také gigantickou sbírku VICE magazínů.

Po chvilce se místo začalo plnit podivnými prodejci, kteří se snažili prodat všechno… od ukradeného telefonu k povlečení a kondomům, i prsatý šlapky. Ignat mi řekl: „Tady nejseš v bezpečí. Tihle chlapi by se mě mohli zeptat, kolik si účtuješ za kuřbu a já jim fakt nemůžu říct, že jseš novinář, protože jim nevěřej.“ Takže jsme se sebrali a šli ven. Šli jsme do parku, který je blízko hlavního nádraží – je to Ignatovo a Georgiananino oblíbené místo, když si chtějí někam vyrazit.

Park byl plný ožralů a feťáků pospávajících na lavičkách. Podle Ignata to jsou lidi, které lze nejjednodušeji okrást: „Ani je nemusíš zmlátit, abys jim vzal peněženku.“ Ignat byl vychován v sirotčinci a jednou seděl za krádež. Má tři děti, které dal do sirotčince poté, co jejich matka utekla do Španělska. V peněžence měl jejich fotky, tak mi je ukázal: „Cool kluci, co?“

Později se na nás vrhnul polonahý chlápek se zjizveným ksichtem a flaškou v ruce. Ignat ho odehnal a řekl mi, že tohohle chlapa před nedávnem pustili z basy, kde si odseděl 20 let za vraždy dvou holek, proto ho nechce vidět v blízkosti Georgiany.

Ignat a ostatní se myjí v Dâmbovițě, v  Bukurešťské řece, protože v baráku, kde bydlí, nemají tekoucí vodu. Skáčou do řeky z vrcholu billboardu. Ale někdy je rozhání policie a někdy, když mají fakt pech, je odvezou na stanici a dají jim pokutu za veřejné pohoršování. Samozřejmě nikdy nezaplatí. Georgiana se v Dâmbovițě nekoupe, má malou plastovou vanu v jejich cimře a vlastní také lak na nehty a make-up. Pozvali mě na večeři, což znamená koupit si sáček čipsů a kafe z automatu na rohu. Pokud se stane, že mají peníze, uvaří si opravdové jídlo, ale ne v létě, protože nemají ledničku. Pitnou vodu získávají žebráním nebo kradením z různých státních institucí, které nechávají otevřená okna ve sklepech.

Ovidiu
Ignat mě představil svému starému kamarádovi ze sirotčince, Ovidiuovi, který se stará o devět dětí, kterým ještě nebylo 14 – ani jedno z nich není jeho. Jejich rodiče jsou závislí a Ovidiu je dobrej chlap.

Každý den chodí s dětmi ke kontejnerům, aby tam hledali měď, hliník a papír. Chlápek ze sběru surovin je většinou podvede, protože jim sice zaplatí za měď, ale „zapomene“ jim zaplatit za hliník. Ovidiu s tím nic nenadělá, protože s tím chlapem potřebuje mít dobrý vztah. „Takhle se dá zbohatnout,“ říká Ovidiu. „Podvádíš lidi, kteří nemají na vybranou.“

S papírem je to ještě horší. Musíte nasbírat asi 20 kilo, abyste dostali jedno Euro, což znamená hodně dlouhou procházku po centru Bukureště, při které sbíráte knihy, noviny a krabice od jídla. Některé oblasti jsou trvale střeženy policií, takže aby byli diskrétní a neupozorňovali na sebe, jedno z dětí proklouzne úzkým otvorem do kontejneru a podává Ovidiuovi knížky. Když jsem byl jednou s nimi, Alex, pětiletý chlapec, tam odmítl vlézt, ale po trpělivém vysvětlení, jak je složité získat peníze na jídlo, džus a sladkosti, do toho šel. Brzy byly knihy s pevnými vazbami naskládané na sebe na Ovidiuově vozíku a Alex se opláchnul ve veřejné fontáně.

Na cestě zpátky se Ovidiu rozdělil o svůj titěrný výdělek s několika svými méně šťastnými kolegy – dával jim cigarety a každému jeden RON (asi 5 korun), což je dost peněz na chleba, ale ne na drogy. Jako většina západního světa, Ovidiu nenávidí mefedron, který se v Bukurešti prodává jako „koupelová sůl“ s názvem Pure. Před několika lety pracoval ve VB na staveništi a ušetřil si €1700, které poslal rodičům těch devíti dětí, o které se teď stará. Samozřejmě všechno utratili za drogy. „Aspoň že heroin nezničil všechen jejich rozum a laskavost – měli hezké sny a všechno bylo v pořádku.“

„Ale legální drogy jim přinesli jenom sobectví a krutost, možná proto, že jsou tak levné a jejich užíváním neriskují vězení. Jsem rád, že budou zakázány. Doufejme, že všichni přejdou na herák a zase bude klid.“

Každý den po prohrabávání odpadků za mizerný zisk pěti dolarů, jde Ovidiu zpátky do squatu vařit zeleninovou polévku pro 11 lidí, dát si „sprchu“ v Dâmbovițě a – pokud se mu podaří na chvíli nechat děti u sousedů – sejít se s nějakou ženou. V parku u nádraží jich je dost.

Nikdo z těch lidí, které jsem potkal, neměl tušení, co se stane zítra nebo kde vezmou další jídlo. I přesto, že dobře vypadají a jsou zábavní, mají nepatrné šance, že by se z tohohle vyhrabali a začali žít obyčejný život. Ale vědí, jak si užít srandu – chodí plavat, upravují si vlasy levnou sodou a vždycky si najdou důvod proč se smát, dokonce i tehdy, když mají hlavy strčené v popelnicích.