Dotáhl jsem All-You-Can-Eat v japonském KFC do nejvyššího levelu

Být mladým cestovatelem má dvě stránky. Ta první je, že si neuvěřitelně užívám. Ta druhá je, že jsem v podstatě pořád na mizině. Proto bydlím v nejhorším hostelu v celém Japonsku a k jídlu mám každý den instantní nudle nebo vůbec nic. Ve výsledku však tato kombinace radosti a utrpení tvoří dokonalou rovnováhu.

Jak už se říká: všechno zlé je pro něco dobré, a blízko mého nízkorozpočtového ubytování se nachází jediné All-You-Can-Eat KFC na celém světě. Řešení mých finančních problémů mi cvrnklo přímo do nosu. Abych to správně vysvětlil: All-You-Can-Eat znamená nekonečné zásoby potravin, a to je skrytý zlatý důl. Už jen vymyslet, jak propašovat zlato z dolu ven.

Jsem ten typ člověka, který se nebojí využít příležitosti a zároveň miluje jídlo z KFC. Takže jestli existuje někdo, kdo by pro řešení svých finančních problémů byl schopný vykořistit bufet, tak jsem to já. Tak jsem pozval svoji přítelkyni na romantickou večeři a vyrazili jsme spolu za dobytím vrcholu All-You-Can-Eat hory.

Přípravu na návštěvu bufetu tohoto typu jsem už v minulosti absolvoval. Spočívá v držení celodenního půstu, a to může člověku pěkně nabrousit nervy. Když se nám servírka snažila vysvětlit pravidla restaurace, všechno kolem sebe jsem viděl ve slow-motion. Poté, co jsme konečně byli uvedeni ke stolu, místo toho abych se posadil, jsem rovnou zamířil ke stolům plným jídla.

To, co jsem spatřil, bych si nikdy ani ve snu nepředstavil. Croissanty, lasagne, špagety, OSM RŮZNÝCH DRUHŮ ZMRZLINY a saláty, které bych si s KFC nikdy neasocioval. Všechno čekalo jen na mě.

Kdo by sakra jedl v KFC bufetu salát?

Celkový dojem: kvalita jídla nebyla skvělá. Těstoviny byly rozbředlé, hranolky studené, neslané a „kuře" vidělo maso jen z dálky. I přesto jsem svůj úkol musel splnit.

Batohy jsem si vystlal igelitovými pytli, které jsem dostal zdarma v Pokémon centru. Když nikdo nebyl v dohledu, vkládal jsem poklady z restaurace do svého tajného úložiště. Z bufetu jsme odcházeli s těžkým dechem a strachem, že někdo odhalí naše batohy zavánějící přepáleným olejem.

Problém nastal, když naše přeplněná těla nedokázala bojovat se zápachem vycházejícím z batohů. Proč jsme to vůbec dělali? Jelikož jsme už na kradené kuře neměli ani pomyšlení, začali jsme ho nabízet náhodným lidem v ulicích Osaky. Nepochopitelně však nikdo o náš úlovek neměl zájem.

Asi jsem k tomu jen špatně přistupoval. Tak jsem vsadil na japonskou nejsilnější kartu a vypomohl si technologií. Do Google překladače jsem napsal větu: „Dobrý den, mohl bych vám nabídnout pár smažených kuřat ze svého batohu?" Ale ani tak se nikdo nechytl, tak jsme si museli odnést kořist domů.

Další ráno jsme se probudili s prázdnými žaludky a k snídani jsme si dopřáli naše kuře nastudeno. Je to divný, chtěl jsem teď víc a víc, ale nenabrali jsme toho dost. A dovolit si jít tam dvakrát za dva dny jsme nemohli, tak mě napadlo: KFC dumpster diving?

Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jak je v Japonsku všechno perfektně pořádné. Myslet si, že by nechali popelnici plnou křupavých kuřat jen tak stát na ulici, by mohl jen hlupák. Tajné vládní úřady nechali separovat všechny kontejnery od normálního světa mystickými metalovými vraty. Možná to teda mohli být zaměstnanci, každopádně kořist byla nedosažitelná.

Zamčeno. Sakra.

Jediná možnost praktikovat dumpster diving byla prohledat koše postavené před sekcí pro zákazníky odnášející si jídlo pryč. Prohledal jsem koše skrz na skrz a nenašel jsem nic hodného mého úsilí. Všechna kuřata byla ohlodaná na holou kost.

Skončil jsem ohlodáváním posledních zbytků z porce náhodného japonského zákazníka. Proč jsem to vůbec dělal? Nevím. Shodou náhod jsem nedávno napsal článek o Bílém australském Ibisovi, který se kvůli svým jídelním zvykům nazývá kuřecí koš. Nešťastným zvratem osudu jsem se v kuřecí koš proměnil sám.¨

Ráno třetího dne přineslo špatné kafe a hlad, který trápil i mé chudé spolubydlící. Touha po troše křupavého kuřátka mě konečně přivedla k tomu, co jsem měl udělat už před dvěma dny.

S pomocí mé přítelkyně jsem si vyrobil kostým Robina Hooda a s posláním bohatým brát a chudým dávat jsem se vydal do práce.

Zapomněl jsem zmínit, že All-You-Can-Eat KFC s příplatkem $12 AUD zahrnuje i bezedné nápoje, a to včetně piva. Alkohol mi dodal scházející sebevědomí, a o to lehčí bylo vrhnout se do špinavé práce po hlavě. Svůj úkol jsem vykonával s takovým nadšením, že jsem byl málem přistižen při činu. Možná to byla paranoia anebo zraky přitahoval můj úžasný kostým Robina Hooda. Ale to už se asi nikdy nedozvím.

Kuře naplnilo můj batoh, ale ne můj žaludek. Moji pozornost si více než kuře získalo servírované kari. Stálo to za to. Bylo to výborné kari.

Pár hodin po opuštění KFC jídelny jsem se vrátil do hotelu se šibalským úsměvem ve tváři. Shromážděte se, přátelé. Zde přicházím se špinavým smradlavým pytlíkem plným studených kuřat. A tak jeden po druhém zaplnili místnost.

Nemusíš mi děkovat, příteli. Tvůj úsměv plný vděku vypovídá o všem.