Recenze na červenec

BEYONCÉ - 4

Přiznejme si to otevřeně. Bý to prostě nedává. Je mi jí svym zvrácenym způsobem skoro líto, jak moc se snaží bejt prvoligová hráčka. Strašně by chtěla bejt ta od který se sprostě opisuje, ta který všechny okatý i míň okatý vykrádačky budou blahořečit její ego ale bohužel pro ní tomu tak nikdy nebylo. Okej, jasně neni to žádná šmucka, žádná z těch Ciar, Leon Lewis a miliardy dalších parazitujících debilek z Vše za třicetdevět. Má úroveň, je to dáma, holka z fashion magazínů v drahejch hadrech vod Muglera, videa jejích dvojnic kralujou hitparádě filmů o chlípnejch sestřičkách/ školačkách/ striptérkách/ kurvách a podle toho se dneska hodnotí. Lidi a holky tuplem jí maj rádi protože i ony věřej, že jejich zadek dokáže udělat kariéru když to dokázala tahlencta. K nový desce: čtyřka je překvapivě čtvrtá sólo deska - počtvrtý stejná. Respektive přizpůsobuje se trendům, má aktuální zvuk trochu šmrncnutej retrem a "hips dont lie" ale gró zůstává stejný…utahahaný cajdáky, sterilní árenbíčko a na druhou stranu sem tam decentní ozvuk jakýsi progrese (rozuměj sampl Major Lazer v "Run The World"), kterej ale předpokládám nebude z hlavy Bý leč nájemnejch producentů. Fakt jsem se k tomu snažil přistupovat bez předsudků a bez automatický negace, fakt, že jo hele, ale hned v úvodu předvede Bý takovou hlasovou vymašťovačku, že váhám jestli to třeba neni nějakej absurdní fórek a celkem i vtipná parodie nebo absolutní nezvládnutí vlastní sebereflexe. Ve čtyřce se rozjede klavír z Pobřežní hlídky, jak tam Erika Eleniak lítá polonahá davem zarostlejch men's health, neni to moc vtipný. Pětka katastrofa, desítka je dobrej instantní pop, jedenáctka je dobrej pop a poslední jsou ty Major Lazer…Argument, že to neni tak blbý jako Gaga ale neni argument, sorry…

THE HORRORS - SKYING

Ti, co v Horrors viděli na debutu "Strange House" potenciál zásadní kapely ať se přihlásí a vrazí si facku páč lhát se nemá. Měli blbou pozici protože je nikdo nebral vážně. Model Kate Moss na temno si ale vybrali sami. Definovali černej estetismus, kterej vymáchali v uhlový maybelline a tužidlech s obrázkem Střihorukýho Edwarda. Dohromady se dali na úchylnejch diskotékách Alana Vegy a někde mezi tim a švadlenkou natočili fajn desku jako doplněk svý image, nic víc. Pak změnili dealera. Geoff Barrows z Portishead zatáhnul žaluzie a namíchal jim zabijáckej koktejl absintu, sraček a LSD. "Primary Colours" je špinavej soundtrack z devadesátejch plus výtažek z "Pornography" lomeno zahuhlanost. Jo a taky klasika a nejlepší deska 2009. "Skying" je třetí disciplínou desetiboje na kterej se Horrors tentokrát nonšalantně vybavili slunečníma brejlema a vinylama Stone Roses. Sebevědomim krokem mířej k vysněnýmu metálu, tj. ke stolku u kterýho si veselý historky z natáčení vypráví high society. Faris a jeho chlapci prováděj dějinama hudby a v jejich souvislosti dostává výraz "hudební chameleonství" novej rozměr. Naučili postpunkery poslouchat melancholickej shoegaze a shoegazeristům zvedli hlavy od tenisek a kuk na oblohu, kámo. Vždycky byli docela průhledný a rádi dávaj na odiv svůj hudební rozhled akorát teď už to nemá takovou tu postpubertální namachrovanost. Faris teď nosí kytkovaný košile a už nechce bejt temnej, Joy Division respekt, jako jo, dobrý ale "Screamadelica" je "Screamadelica", všimnul si toho první Aleš z Be Independent a všimnul si toho dobře, je to kluk všímavej. Já vám nevim, jsem asi romantik ale já tam tu radost cejtim. Třímám v ruce devítku, desítku si šetřim na to až s příští deskou vyleštěj taneční parket…

ARRANGE - PLANTATION

Matně si vzpomínám, co byl vrchol mojí kreativity kolem osmnácti. Hádky s matkou o tom, že se palestíny neperou pokud jsou pomalovaný modrou lihovkou a naivní hudební postřehy do šuplíku jsou nejvyšší možnou formou, který jsem byl tehdy schopen. Ne každej je ovšem tak svévolně přilepenej ke zdi. Svýho času zadusal a sprostě poplival ego každýho podobně "nadanýho" filuty sedmnáctiletej sígr v masce Khonnor, kterej se svym majstrštykem "Handwriting" razantně nakopal řiť i o generaci starším snaživcům. Mluvíme tady o milníku audiotéky každýho zvukovýho nadšence. Modelovej příklad alá nikam se necpat, zůstat si svůj a ohromit svět..nevim teda nakolik ohromil svět ale já to teda bral osobně. Situace se opakuje protože velký věci nikdy nezůstávaj bez odezvy. Osmnáctiletej Malcolm Lacey z Floridy je takovej Khonnor 2011, míň elektronickej, víc emo, ani lepší ani horší, souputník, duchovní spřízněnec, podoba, která neni do očí bijící ale je to tam. Stejně tak ale můžete vytasit rakouskou dumku Soap & Skin protože stejně jako ona si i tenhle rošťák rád plácá prsty v uslzenym klavírnim medu a v některejch momentech si nemůžete nevzpomenout na Freddyho z Former Ghosts nebo Perfume Genius. Těch přirovnání se nabízí hodně ale o vykrádání to neni. Talent tohohle kluka je totiž z velký části právě v tom, že umí vkusně namíchat koktejl ze známejch surovin tak, že chutná povědomě ale ne stejně. Každopádně však chutně a výživně. "Plantation" je srkání na baru ve čtyři ráno prošpikovaný nostalgickou. Neni to ovšem směšný ani trapný ba ani nedůstojný, omluvný smsky se nekonaj, žádný requiemy za efekt, žádný bujaření a zoufalý popichování s inkognito kýmsi. Jednoduše Já/ Ty + barman Malcolm, kterej je tý noci bestrfrendem… přirozeně, automaticky, bez ptaní…dojemný to je.

WU LYF - GO TELL FIRE TO THE MOUNTAIN

Tohle je přesně čítankovej model kapely, která se vlastní pílí dostane na velký pódia. Sen každýho, kdo kdy držel v ruce kytaru. Americkej sen. To jsou World Unite Lucifer Youth Foundation a kluci jsou britové, ha a taktní britové a nechtěj po nás aby jsme ten název papouškovali po nich a tak všichni spolu vesele papouškujeme zkrácenou a řvavější verzi WU LYF! a tak je to lepší…První jejich koncerty zaváněly sektařinou - roušky, piktogramy, prostor zahalenej tajuplnym kouřem..a nebo taky trávou a taky očekávánim protože jsem od nich očekával / všichni jsme očekávali velký věci a tyhle velký věci jsme očekávali hlavně kvůli "Heavy Pop" - hymně všech, co maj rádi velký gesta, který maj smysl. Dramatická facka s otiskem a zároveň škatulka, která je důvěryhodná. Emotivní výplach kluka, kterýmu je lhostejný jestli Marshall chodí s Lily. Ellery Roberts je jeho jméno ale na fotkách neni vidět ani on ani zbytek kapely protože na promo fotkách by jejich mladý andělský ksichty manekýnů z katalogu Topshopu působily vedle válečnejch konfliktů, gheto battlů a uvědomělejch sloganů nepatřičně jako reklama na Prostenal s tim malym zrzavym z Ulice. "Go Tell Fire To The Mountain" je jejich oficiální debut. Prováděj nás rajskou zahradou a to, že v ruce svíraj hákáčko nuladevítku neni klukovina na efekt. Zhmotněná,zhudebněná intenzivní krása od začátku do konce, na vatu už nezbylo místo. Až si jeden řiká jestli je to možný ale vidíte to před sebou, slyšíte to, je to tam takže je to možný. Vypíchnout něco konkrétního je bezpředmětný. Heavy pop pro všechny, definice krásy, padám…