Máme pro vás pár kritických názorů na desku, která se tváří jako nanuk. Je tu taky nějaký křesťanský indie, tip na dárek pro tchýni, dost pastiše nebo glitch. Hudební recenze ožívaj. Nevíme na jak dlouho, ale i průměrná délka života zombie se prý odhaduje na pár týdnů. Stopujte.Baths: Cerulean
AnticonTahle deska se tváří jako klasický nanuk. Na první pohled neproniknutelný černý tvrďák, uvnitř nasládlý měkota, kterému nepřijdou trapné přehnaně vysoké falzety, decentní klavír ani pojmenování skladby jako ♥. Polámané beaty se snaží zamaskovat, že tahle deska vystřídá v dívčích pokojíčcích růžovou rtěnku a v klučičích hambaté kalendáře. Breakbeatový pop? Říkám ano, velké ANO.
Adéla Procházková
self-releasedZnámá historka: Pišta Kralovič zahodil krucifix, aby se od křesťanského indie přesunul k hříšným syntezátorům a kytarovým mini sólům. Uniques jsou velmi dobře seznámeni s tím, co se dneska hraje, nosí a myslí. Pošilhávání po Londýně se odráží nejen v dobře nabroušených V výstřizích jejich triček, ale především slušně padnoucímu elektropopu rozličných melodických barev. Syntetická montáž nevlídných podkladů a smírčích harmonií dávají dohromady nekřesťansky povedenou půlhodinu nejen v měřítku československých poměrů.
Adéla Procházková
Bella Union / PPMAbe Vigoda na první poslech vyměnili bubeníka. Zatímco ten starý neuměl ani pořádně držet paličky a zcela nenapodobitelně cválal za režnými kytarovými melodiemi, nový má evidentně ponětí, co je to rytmus. Naštěstí svým profesionalismem nenakazil zbytek kapely, a tak má opět hlavní slovo zpěvákovo těžko srozumitelné sípání schované ve vrstvách kovových tónů. Pouze zvuk už není podle počtu spolykaných Paralenů tolik punkový a dvojnásobná stopáž jednotlivých tracků dokáže být občas mírně otravná. Pořád mají ale moje sympatie, protože narozdíl od tropických spřízněnců Vampire Weekend by jejich desky rozhodně byly dobrým dárkem pro tchyni.
Adéla Procházková
Rinse
Nikdy jsem nepochopil, proč dostali Mercury Prize, ale to je vlastně jedno. Na živo jsou víc než fajn a na Myths of the Near Future bylo pár hitů (v dobrým slova smyslu). Surfing The Void je míň chytlavá kopie předchozí desky. Takže si na iTunes kupte Echoes a na další obsah s klidem zapomeňte.
Antonym
Ninja TuneDost lidí se mi snažilo naznačit, že tohle je po dlouhý době album ze stáje Ninja Tune, který stojí za to. Není to pravda. Esko je protekční kámoš Amona Tobina, který předtím udělal několik hodně dobrých singlů (např. Hypercolor). Jeho deska ale postrádá jakýkoliv nový nápad a skoro všechny tracky jsou k uzoufaní stejný. Opakovaný postupy, stejný zvuky, nulová invence. Hmota bez duše.
Antonym
Warner Bros.
Vlastně to tady ani moc nepatří, ale o víkendu se mi do ruky dostala příloha MF Dnes. Byl tam rozhovor s těmahle cukrouškama, jejichž neškodný nu-metal jsem ještě pořád neřadil ke zdraví škodlivým hudebním směsím. Vedle toho se taky povalovala recenze, ve který se jeden pisálek o jejich novým albu vyjadřoval více než pochvalně a padly tam i slova jako: geniální Rick Rubin, Radiohead a Kid A. Stáhl jsem si to, abych zjistil, jestli tomu těch 80% nedali jenom proto, že s kapelou udělali exkluzivní interview a taky mě zajímalo, jak dokážou velký média diktovat vkus svým redaktorům. Výsledek byl dopředu téměř jasnej, ale stejně jsem to musel zkusit. Bez dalšího zbytečnýho zdržování vám řeknu, že jsem v životě nic horšího neslyšel. Tohle bylo podruhý, kdy mi hudba způsobovala fyzickou bolest. V případě Autechre to mělo jistý opodstatnění. Tady ne. Snaha o uměleckost je zdrcující, výsledným dojmem je trýzeň. Z toho důvodu od nás ani nečekejte žádnou ukázku.
Pan Kapka
AnticonTahle deska se tváří jako klasický nanuk. Na první pohled neproniknutelný černý tvrďák, uvnitř nasládlý měkota, kterému nepřijdou trapné přehnaně vysoké falzety, decentní klavír ani pojmenování skladby jako ♥. Polámané beaty se snaží zamaskovat, že tahle deska vystřídá v dívčích pokojíčcích růžovou rtěnku a v klučičích hambaté kalendáře. Breakbeatový pop? Říkám ano, velké ANO.
Adéla Procházková
Reklama
The Uniques: From the Dust
self-releasedZnámá historka: Pišta Kralovič zahodil krucifix, aby se od křesťanského indie přesunul k hříšným syntezátorům a kytarovým mini sólům. Uniques jsou velmi dobře seznámeni s tím, co se dneska hraje, nosí a myslí. Pošilhávání po Londýně se odráží nejen v dobře nabroušených V výstřizích jejich triček, ale především slušně padnoucímu elektropopu rozličných melodických barev. Syntetická montáž nevlídných podkladů a smírčích harmonií dávají dohromady nekřesťansky povedenou půlhodinu nejen v měřítku československých poměrů.
Adéla Procházková
Abe Vigoda: Crush
Bella Union / PPMAbe Vigoda na první poslech vyměnili bubeníka. Zatímco ten starý neuměl ani pořádně držet paličky a zcela nenapodobitelně cválal za režnými kytarovými melodiemi, nový má evidentně ponětí, co je to rytmus. Naštěstí svým profesionalismem nenakazil zbytek kapely, a tak má opět hlavní slovo zpěvákovo těžko srozumitelné sípání schované ve vrstvách kovových tónů. Pouze zvuk už není podle počtu spolykaných Paralenů tolik punkový a dvojnásobná stopáž jednotlivých tracků dokáže být občas mírně otravná. Pořád mají ale moje sympatie, protože narozdíl od tropických spřízněnců Vampire Weekend by jejich desky rozhodně byly dobrým dárkem pro tchyni.
Adéla Procházková
Klaxons: Surfing The Void
Rinse
Nikdy jsem nepochopil, proč dostali Mercury Prize, ale to je vlastně jedno. Na živo jsou víc než fajn a na Myths of the Near Future bylo pár hitů (v dobrým slova smyslu). Surfing The Void je míň chytlavá kopie předchozí desky. Takže si na iTunes kupte Echoes a na další obsah s klidem zapomeňte.
Antonym
Reklama
Eskmo: Eskmo
Ninja TuneDost lidí se mi snažilo naznačit, že tohle je po dlouhý době album ze stáje Ninja Tune, který stojí za to. Není to pravda. Esko je protekční kámoš Amona Tobina, který předtím udělal několik hodně dobrých singlů (např. Hypercolor). Jeho deska ale postrádá jakýkoliv nový nápad a skoro všechny tracky jsou k uzoufaní stejný. Opakovaný postupy, stejný zvuky, nulová invence. Hmota bez duše.
Antonym
Linkin Park: A Thousand Suns
Warner Bros.
Vlastně to tady ani moc nepatří, ale o víkendu se mi do ruky dostala příloha MF Dnes. Byl tam rozhovor s těmahle cukrouškama, jejichž neškodný nu-metal jsem ještě pořád neřadil ke zdraví škodlivým hudebním směsím. Vedle toho se taky povalovala recenze, ve který se jeden pisálek o jejich novým albu vyjadřoval více než pochvalně a padly tam i slova jako: geniální Rick Rubin, Radiohead a Kid A. Stáhl jsem si to, abych zjistil, jestli tomu těch 80% nedali jenom proto, že s kapelou udělali exkluzivní interview a taky mě zajímalo, jak dokážou velký média diktovat vkus svým redaktorům. Výsledek byl dopředu téměř jasnej, ale stejně jsem to musel zkusit. Bez dalšího zbytečnýho zdržování vám řeknu, že jsem v životě nic horšího neslyšel. Tohle bylo podruhý, kdy mi hudba způsobovala fyzickou bolest. V případě Autechre to mělo jistý opodstatnění. Tady ne. Snaha o uměleckost je zdrcující, výsledným dojmem je trýzeň. Z toho důvodu od nás ani nečekejte žádnou ukázku.
Pan Kapka