Strávil jsem 20 hodin v jednom londýnském autobuse

Na Londýně je spousta ikonických věcí. Velké hodiny na věži ve Westminsteru, pestrá reklamní zeď na Piccadilly CIrcus, královnin palác, telefonní budky, které už nikdo nepoužívá, pokud nepózují na fotografii nebo se nejdou vychcat. Nicméně žádný z těchto symbolů nereprezentuje Londýn tak dobře, jako ten na kolech: vysoce praktický většinou zpožděný červený double-decker.

V současné době vozí po hlavním městě lidi od domovních dveří ke kancelářským stolům, nebo z party zpátky domů 8,765 dopravních prostředků. Miliony z nás jezdí busem každý měsíc, a zatímco je valná většina těchto cest pěkně jednotvárných, můžete sem tam zahlédnout na svých ošklivých vzorkovaných sedadlech pár náznaků lidskosti: veřejné projevy postklubové lásky, povykující malé sígry ze školy, mladé muže urputně kráčející přímo proti skleněným dveřím.

Horní podlaží je jeden z nejlepších způsobů, jak si prohlédnout město. Na rozdíl od metra nejste teleportování pod zemí, ale jste svědky každého kroku své cesty, dostatečně vysoko nad zemí, abyste si všimli věcí, které byste jinak neviděli. Třeba ty divné ostnaté výčnělky na vrcholcích autobusových zastávek nebo týpek, který až do západu slunce chodí okolo Hoxtonu jen ve slipových plavkách a žabkách.

Nedávno jsem od časného pátečního rána do sobotního úsvitu podnikl jízdu v jednom jediném double-deckeru doufajíc, že se dozvím více o městě a jeho lidech.

Ze všech tras, které jsem si v Londýně mohl vybrat, vypadala 453 jako nejvíce representativní. Začíná ve snobské ulici Marylebone, míří jižně skrz Soho a míjí Parlament dále do luxusně rozkvétající vísky Elephant and Castle, dolů na Old Kent Road, jednu z nejvíce multikulti částí města, přes stánky s kuřaty, studenty umění a kina s pornem na New Cross, až konečně dorazí do Deptfrod Bridge, kde sídlí koleje, které se snaží za 1 miliardu liber proměnit v „Shoreditch jihu" a tržiště, kde možná seženete zpět vaše podělané kolo od kohokoliv, kdo vám je ukradl.

Nejdůležitější je, že autobus jezdí i jako noční linka. Takže po půlnoci to bude stát za to.

Přistoupil jsem na Piccadilly Circus ve směru jižně na Deptford Bridge. Pasažérům padaly hlavy do klínů ve chvíli, kdy dosedli na místa, překonávajíc dopravní špičku ve hlučném autobuse místo toho, aby v posteli odkládali své budíky.

Každý z účastníků této cesty zůstal jen několik minut. Nikdo vlastně nejede celou trasu, kromě Abdula, který cpe svoje CV od Florence Road na New Cross až po hotýlky na Marylebone.

Abdulův příběh je stejný jako příběh mnoha jiných pasažérů tohoto dne. Jsou práceschopní po hospodářské krizi, ale hlavní většina z nich se ochomýtá v City, centrálním, nebo jihozápadním Londýně. Pokud bude Abdulovo CV kdekoliv přijato, stane se pro něj tahle trasa bolestně familiární – první část štreky na dlouhém dojíždění do práce, ve které pravděpodobně nebudou ani dobře platit nebo nabízet nějaký skutečný smysl profesní satisfakce. Ale pořád způsob, jak naložit se svými dny.

Ti, kdo se nesnaží zoufale udržet své oči zavřené, pročítají především zmuchlané výtisky deníku Metro do chvíle, než nastoupí muž, který vytáhne knihou nazvanou: Služebník: Jednoduchý příběh o pravé esenci vedení, která vypadá jako sebe-rozvíjející manuál pro ctižádostivé Patricky Batemany.

Nejukřičenější pasažéři tu mluví Německy, Francouzsky, Mandarínsky a Japonsky a jediná slova, které rozeznávám, jsou: „Elephant and Castle." Na této stanici, také většina vystupuje, nechávajíce autobus poloprázdný a pokračující dál na Old Kent Road.

Zde se nejhlasitějšími jazyky stává Angličtina, Arabština, Svahilština a Jorubština – ten poslední mě vzhledem k velké Nigerijské populaci v téhle oblasti nepřekvapuje. Táhne se zejména níže směrem na New Cross, kde bylo vše od postindustriálních budov po haly na bingo přeměněno na Pentecostalské kostely se jmény jako „Hora Sion, místo kde přebývá Bůh".

Od Marylebone k Elephant and Castle se vše kolem mihotalo ve stříbrných a modrých barvách, odrážejících se od oblohy. Vysoké anonymní budovy zrcadlí město více než cokoliv ostatní, vyjímající se odděleně v krajině.

Minuli jsme kruhový objezd za Elephantem – ten, o němž byl každý zvyklí říkat, že zde žil Aphex Twin (britský interpret, pozn.) – střechy jsou zde nižší a na paletě barev kolem začíná dominovat hnědá. Připomínám, že Monopoly by potřebovalo poněkud upgradovat hrací desku: v roce 2015 vás dvoupokojový byt okolo Old Kent Road přijde nejméně na 300,000 liber.

Příliv majetnějších lidí do budov podél mé cesty je konstantní; od přestavby Soha po demolice oblastí veřejného bydlí na Elephant and Castle, aby se udělalo místo pro „lidi z lepších tříd", jak to hlasitě říkal jeden z předních „guru" této regenerace v radě Southwarku.

Takže je osvěžující mířit nyní dolů na Old Kent Road a dále přes New Cross a vidět, že tato oblast naopak vypadá pořád stejně, jako tomu bylo před lety. Kde se v hospodě váleli opilci na špinavé podlaze, se dnes může servírovat pizza z kamenné pece, a tam pod železničním nadjezdem poblíž Aldi je někdo, kdo dělá poctivě zmáknutý mexický sýr. Nakonec jsou to ale tyhle nezávislé podniky, které dovolují oblasti udržet si svůj charakter, než ji přestavět a omlít cizím kapitálem a multinárodními řetězci s občerstvením.

Poprvé za dnešek končíme linku na Deptford Bridge, kde spatřuji majitele tamější hospody umývat okna a vedle budovu vstřícně nabízející: „Přátelství, pomoc a radu". Řidič našeho autobusu by si rád dopřál odpočinek, a tak fotograf a já vystupujeme a chytáme jinou 453ku směrem na sever.

Směrem do centra se bus začíná plnit. Mimina pláčou a turisté z hotelů jižně od řeky pochodují sem a tam po palubě. Podle pohledu z okna to vypadá, že tady dole je jižní část města více komunitní a přátelská: starci hrají dámu, zatímco jim přátelé stříhají vlasy. Zato v centru se lidé pohybují se sklopenými hlavami, mířící si to z Itsu (restaurace, pozn.) zpět do kanceláří. Směrem na sever mají pasažéři tendenci cestovat o samotě, směrem na jih se shlukují do skupin. Pravděpodobně je to symptom toho, že jen pár lidí si může dovolit žít v Zóně 1 – spolubydlící a kámoši ze stejné ulice míří domů z jejich cest do muzeí voskových figurín a obchodů se suvenýry, nebo z jakékoli jiné nevysvětlitelně drahé záležitosti, kterou lze provozovat pouze v centrálním Londýně.

Zhruba následující dvě hodiny jsem neustále obklopen, ale přesto neuvěřitelně osamělý. Každý, kdo žije ve velkém městě, mi bude rozumět, že je pravděpodobně snadnější cítit se sám v nejhustěji obydleném místě v zemi, než v nějaké vzdálené jeskyni v Lake District. První spolusedící nastoupila na Malt Street, ale ustavičným hrabáním v batohu mi dala jasně najevo, že si nechce povídat. Jakmile se vedlejší dvousedadlo uvolnilo, rychle se přesunula.

Mezi Westminsterem a Oxford Circus jsme nabrali spoustu turistů. Všichni zírali široce rozevřenýma očima na památky, které už jsem od rána shlédl dvakrát. Dále od Marylebone tlachali dva Amíci o sestrách Kardashianových a jejich precizních proporcích (Khloe je podle všeho o osm palců vyšší než Kim, pokud si to právě představujete).

Zbytek ranní jízdy byl hodně podobný – mumlání a klid, když autobus kolísal mezi momenty žvanění a ticha.

Nastává brzké odpoledne, což je skvělý čas pro cestu autobusem. Je parný jarní den – pravděpodobně umocněn nedostatkem oken, co jdou otevřít – ničím nerušený dokud nenaskočí děti, jdoucí ze školy a nenatlačí se další dojíždějící lidi.

Zmuchlané deníky Metro jsou nahrazeny zmuchlanými deníky Standards a s příchozí tmou se pasažéři stávají o něco více otevření. Jedna holka Leilah mi poradí, abych se v pozdních hodinách držel dál horního patra. Vzpomíná, jak ji vyděsil gang kluků, kteří dělali ruch na schodech v buse číslo N38, a pak z horního podlaží zaslechla podivný zvuk.

Kolem sedmé večerní dorazí první kalící cestující. Muž v kožené bundě s ostny, který přistoupil někde kolem New Cross, popíjí z plechovky pivo značky Skol a telefonuje celou cestu až na Elephant and Castle.

O něco později přišel hlouček teenagerů, kteří očividně nastoupili jen na chvíli a sedli si kousek ode mě.

„Jednou, až mi bude 20, budu pracovat v restauraci s Michelinskou hvězdou," říká jeden. „Měl bys víc makat, to je jak hrát za Chelsea, vole," odpovídá druhý.

Později se dostávám do hovoru s Rumunem, co pracuje v cateringové agentuře, zatímco se loudáme po W1 (oblast Londýna, pozn.). „Jestli budu muset pracovat i dnes v noci, tak se půjdu rovnou oběsit – je toho moc, je toho moc," říká.

Nato nás předjíždí Megabus, který zahajuje svoji desetihodinovou jízdu do Amsterdamu. Jaká to depresivní připomínka, vše, co mám já za stejný čas za sebou, je jen nesčetné překročení místní hnědé řeky.

Ne dlouho po osmé začaly ječet sirény a neustávaly, bez ohledu na to, v jakém městě se nacházíme. Za oknem byl naproti nádraží New Cross sundán z kola cyklista, zůstal ležet na chodníku a vypadal omráčeně, dokud mu kolemjdoucí nepomohli sundat helmu. Až se budeme vracet zpátky od Deptford Bridge budu rád, když jej uvidím na zpátky nohou.

Student ze King´s Collage mi prozradil, že viděl na zpáteční cestě domů močit lidi do lahví od vody. Jeho kamarádka Ellie přidala historku o tom, jak jednou jela s rozbitou hlavou nočním busem do nemocnice Svatého Jiří v Tootingu, až jsem tu jizvu cítil i za ni. Před ani ne dlouhou dobou se pasažéři drželi ode mě stranou a nyní mi všichni chtějí vyprávět své příběhy (což možná mělo, možná nemělo co dělat se vším tím chlastem, který popíjeli).

Sedla si vedle mě holka jménem Katie. Odhadovala, že jednou viděla pár, provozující sex na zadním sedadle. Podle toho co jsem tu doposud viděl, bych ji i věřil. Všiml jsem si pouze dvou typů pozdní večerní romantiky: páry divoce si řvoucí do obličejů a páry, ožužlávající se po většinu cesty, očividně opomíjejíc vše kolem sebe.

Poprvé – ale ne zrovna naposledy – se do autobusu vyrojil hlouček ošklivek, pletly se pod nohami, předháněly se a tancovaly s double deckerem, jako by to byl starej tlustej strýček na rodinné svatbě. Motor autobusu prskal a chcípal jako u čerstvých řidičů z autoškoly, co na semaforu vytáčí při rozjíždění otáčky na max. Většina lidí v autobuse nad tím vybuchovala v povýšeném smíchu.

Naomi a Jamie z Nového Zélandu jedou na párty do nějakého kostela, ale nejsou si přesně jistí kam.

„Organizuje to můj kámoš Paolo," říká Naomi a naznačuje, abych šel také. „Jedeš nočním busem, stane se ti něco špatného," varuje Jamie.

Přemýšlím, jestli bych mu měl říci, že je paranoidní, ale předtím než k tomu dostanu šanci, se pár zvedne a následuje chlápka s dredy, o kterém předpokládají, že míří na stejné místo.

„Najdi nějaké Italy," křičí na mě ve zmatku, seskakujíce po schodech dolů. „Ti v nočních busech paří nejvíc."

Až doteď jsem nebyl varován, že by měl nějaký národ monopol na kalení v busech, ale kolem druhé jsem konečně Italy potkal a došlo mi, o čem Naomi a Jamie mluvili. Moji už dvanáctou dnešní cestu autobusem skupinka z nich překvapivě harmonicky rozezpívala písní „We Will Rock You".

(Rychlá rada pro ty, kdy by si tu chtěli dopřát pozdní svačinu: prosím, snězte ji na ulici/dál od jiných lidí. V jednu chvíli nastoupil muž s tuňákovou pizzou. Vystoupil o pár zastávek dál, ale ten smrad se linul ještě další hodinu.)

Někdy okolo třetí si ke mně sedl snad nejméně opatrný drogový dealer v historii lidí, kteří se snaží prodávat drogy, bez toho, aby se nechali chytit. Viditelně se kymácel a oháněl náručí velmi podezřelých a velmi zelených dealeráků. Moji fascinaci pro autobusy nesdílel, byl prostě jen: „moc na sračky na to, aby řídil". Někde okolo hračkářství na Old Kent Road začal mumlat něco o tom, jaký je „špatný kámoš" pro své zákazníky, pravděpodobně protože používá pěkně pomalý autobus na to, aby jim doručil drogy.

Kolem čtvrté mně kompletně dochází, co myslel Burial (britský producent elektronické hudby, pozn.) tím, že dělá hudbu pro mafii nočních autobusů. Těch 14 těl co mě obklopilo, nemilosrdně střízlivělo. Všechno se vrátilo v kruhu: hlavy jsou v klínech, oční kontakty odvrácené. Není překvapující, že situace v tuhle chvíli začala vypadat docela bezútěšně. Poslední dvě hodiny do východu slunce se bus plazil v chmurném tichu.

Ostatní, s nimiž jsem po skončení mé cesty mluvil, mi hned sdělili svůj vlastní mýtický příběh z nočního autobusu. Tak třeba číslo 24 jedoucí z Hampsteadu je podle všeho plný vyšňupanců; 31 z Camdenu do Kilburn je pravděpodobně nejlepší cesta, pokud si chceš udělat nové přátele a/nebo si zašukat, a N253 je stopro ten nejlepší bus kam vlézt, pokud doufáš, že potkáš někoho, s kým si zakouříš crack na veřejnosti.

Tohle všechno se samozřejmě opravdu děje. Pokud jsou Londýnské ulice tepny, double-deckery jsou jejich červená krev, okysličující město cestu za cestou. Hrají hostitele milionům lidí s jejich životy a různými tendencemi na sblížení s absolutními cizinci. Dokonce i moje Oyster karta (jízdenka, pozn.) byla za dobu mého pobytu na palubě kontrolována revizorem jen jednou, takže není žádné překvapení, že spousta lidí jezdí na černo.

Během dvacetihodinové jízdy busem 453 jsem viděl, jak se město a jeho lidi okolo mě postupně mění.

Přímo v souladu se zažitými představy světa o Britech se moji spolupasažéři vytrvale zdáli, že nechtějí komunikovat s nikým, dokud nezalili svá játra alkoholem a nevzpružili se do života zpod svých záležitostí, tedy do chvíle, než se v ně znovu ponořili.

Tohle město doopravdy nikdy nespí, jen zakouší utlumení a únavu ve chvíli, kdy vychází slunce a první zaměstnanci začínají odpočítávat svůj pracovní den.