Nedlouho poté, co jsem se dostala do branže módního fotografování, jsem si uvědomila jednu věc. Více mě zajímají lidé, kteří módu oblékají, než oblečení samotně. Takže jsem začala fotit lidi bez šatů.

V roce 2008 jsem pracovala na dvojstránce pro francouzský Playboy. Tenkrát jsem potkala modelku Raquel Nave. Byla neobyčejná - svobodná, jakoby bez zábran. Lišila se od všech modelek, se kterými jsem do té doby pracovala. Ve chvíli, kdy se začala svlékat, jsem pocítila to osvobození od módy. Staly se z nás dobré kamarádky a nakonec mě i pozvala k sobě do bytu. Veškeré vybavení odráželo její povahu - kousky drobného umění, pohledy na stěně. Právě v tu chvíli mě napadlo začít s focením modelek u nich doma.

Doposud mám na kontě přes sedmdesát vyfocených modelek a modelů v jejich bytech. Každá z těch fotek je svým způsobem dobrodružství. Miluju pocit neznáma, když přijdu do cizího bytu. Téměř každý se mi otevřel a vyprávěl mi svůj příběh. Možná je to právě tou blízkostí a intimností, které pramení z pobývání v cizí ložnici, nebo je mezi mnou a těmi neuvěřitelně přitažlivými lidmi snad nějaká chemie. Tak či onak, vnímám to jako obrovskou poctu, slyšet jejich sny, problémy, naděje i strachy.

Fotograf mě oslovil ve Starbucks, když mi bylo 17 let. Stěhování se do bytu plného modelek bylo strašně zvláštní - žila tam spousta holek, hlava na hlavě. Osm se nás nacpalo do dvoulůžkového bytu.

Viděla jsem tam všechno - poruchy v příjmu potravy, úchylný promotéry volající na byt, nekonečný skype hovory s přítelem daleko od domova a protivný Brazilky, který tě nenechají použít svůj toaletní papír. Zažila jsem přidávání bělidla do šampónu jako sabotování šance získat práci.

Nejlepší na práci modela jsou peníze, přičemž děláš úplný hovno, a navíc poznáš tisíc krásných holek. Nejsem ale nějaká dětská verze Dereka Zoolandera, žijící v pokoji s bandou nafoukaných hošíků.

Většina modelů žije z pozornosti, takže někdy se to zvrhne v dost soutěživou záležitost. I mě jednou sabotovali. Noc před tím, než jsem se měl setkat s novou agenturou, mi dal spolubydlící do polštáře chili papričku. Natekl mi obličej jako prase a práci jsem nedostal.

Hlídám si váhu, ale to proto, že miluju box. Modelové jsou posedlí udržováním hmotnosti. Není to sranda. Jseš tlustej, nedostaneš práci. Někteří používají drogy, třeba kokain, aby si udrželi tu správnou váhu. Já fetuju jen tu a tam, jenže to je kvůli zábavě.

Všimla si mě malá agentura v mé rodné Litvě. Odstěhovala jsem se tak jako strašně mladá z domu, a to mě donutilo naučit se o sebe postarat. Sdílela jsem najednou pokoj se spoustou modelek, což byla pecka. Nikdy jsem neměla tolik kamarádek, všechny z nich navíc nádherný.

Tenhle průmysl je extrémně soutěživej, jenže kterej není? Klienti se rozhodnou, která holka nebo která vizáž je ta správná pro jejich značku. Když tě nevyberou, není za tím nic osobního - je to byznys. Velká část modelingu je čekání: čekáš na letadlo a na taxík, ve frontě na casting, při přehlídce na účes a make-up a na samotnej začátek. Musíš se naučit trpělivosti a nějak se zabavit.

Při jednom fotbalovým zápase jsem prohrála sázku, což vedlo k zúčastnění se castingu. Omylem mě zapsali jako muže a zbytek je už historie. Nikdo nevypadá tak, jako já, takže prakticky nemám konkurenci.

Když vystupuju jako žena, mám si udržet velikost 2 nebo 4, aby mi dobře padlo oblečení. Když jsem za muže, chtějí po mě velikost 4 až 6. Tyhle změny váhy kvůli focení jsou výzvou, ale dělám to opatrně a radí mi výživový poradce. Svoje tělo miluju, a když po mě někdo chce, abych svůj image radikálně měnila, posílám je do hajzlu. Mají Photoshop. Buď mě chtějí, nebo ne.

Do NY jsem se přestěhovala z Farga v Severní Dakotě kvůli studiu. Při dospívání jsem neměla ponětí o plus-size modelingu. Byla jsem neustále někde mezi velikostí 10 a 12 a věčně se snažila zhubnout.

Když mě poprvé oslovil skaut, byla jsem v Sephoře, nepřipravená. Bylo mi 19 let a o modelingu jsem nebyla schopná uvažovat až do doby, kdy jsem se naučila mít sebe sama ráda. Plus-size branže je něco, čemu lidé obyčejně nerozumí a často je to dřina. Když ale vím, že můžu pozitivně ovlivnit třeba mladou holku v Ohiu, naučit ji milovat svoje tělo, tak to stojí za to.

Je šokující, jak jednoduchý je udělat kariéru z toho, že jsi sama sebou. Kdybych se musela kvůli práci drasticky změnit, tak do toho nejdu. Nejsem hloupá a mám i jiný přednosti.

Tahle fotka je už léta stará. Strašně jsem chtěla dělat Hadleyino focení: "modelky ve svém bytě," ale tenkrát jsem neměla byt. Byla jsem v branži teprve pár měsíců, takže jsem ještě bydlela s rodičema. Stejnak jsem ještě neměla tenkrát tolik práce, protože trh byl pro černošský holky v Paříži silně omezující. Musela jsem proto říct kamarádce, aby mi půjčila na jedno odpoledne byt.

Ta fotka ale neukazuje moji skutečnou osobnost - je to mnohem víc osoba ovlivněná časopisy, který jsem tenkrát četla a dalšími cizími vlivy. Oblíkala jsem se kvůli mužům. Teď už to dělám sama pro sebe.

Můj výraz je na obrázku divnej. Teď mám vlasy a obočí obarvený na blond a s tímhle stylem už nemůžu pracovat pro agentury. Ale to mi nevadí - našla jsem takříkajíc sama sebe a vypadám originálně. Paradoxně mám teď víc nabídek, když už mě nezastupuje agentura.

Na náměstí Alexanderplatz v Berlíně jsem dělal break-dance show a tam si mě všiml skaut. Nejhorší věcí na modelingu jsou castingy. Znal jsem modely, které stáli ve frontě čtyři hodiny a vydělali si sto euro.

Můj život je ale mnohem víc než jen modeling. Založil jsem vlastní nahrávací label Dezi-Belle. Studuju byznys a politologii a pokračuju v kariéře break-dance.

Když jsem ve třinácti začínal s modelingem, dělal jsem obvykle práce, kde se jednalo o nějaký skateboardy nebo surfy. Vyrostl jsem v NYC, takže jsem tam měl kamarády už při vstupu do světa módy. Po práci jsem se hned vracel do normálního života. To mě zachránilo před spoustou negativních aspektů této branže, kterým jsou většinou nově příchozí vystaveni.

Než přijde čas na práci, je náplní dne hudba. Moje kapela se jmenuje Caverns. Když si chce člověk zachovat zdravou osobnost, musí mít krom modelingu nějakou zálibu. Pokud máš někoho, kdo tě doopravdy miluje, jseš míň zranitelný vůči drsným hodnocením. Taky jsem si pro sebe vytvořil zvláštní osobnost, čímž jsem rozhodně našel díru na trhu.

S modelingem jsem začal v šestnácti. Vyrostl jsem v malým městečku na ostrově u pobřeží Maine a nevěděl jsem nic o tom šíleným univerzu módy. Přítel mojí mámy mě vzal na pár focení a během jednoho týdne jsem měl kontrakt. Brzy poté jsem si sbalil do NYC a upsal se další agentuře.

Bez štěstí, dobrýho načasování a skutečnýmu soustředění se na věc zkrátka jako model neuspěješ. Celkově je to neuvěřitelná zkušenost pro mladýho člověka.

Čas strávený na bytě Ford Models bylo to nejlepší, co mě kdy potkalo - neexistovaly tam hluchý místa. Všichni ti kluci a styly z celého světa žijící pohromadě se společným cílem. Přesto, že jsme se prakticky neznali, skvěle jsme vycházeli a obešlo se to úplně bez hádek.

Hadley a její fotky můžete také sledovat na Instagramu.