Jaké to je být psycholožkou v liberijské léčebně eboly?

Doktorka Theresa Jones (26), klinická psycholožka z Bristolu v Anglii, právě strávila měsíc prací pro ​Doktory bez hranic v jejich léčebném středisku v Monrovii. Žila v Libérii už před tím, než epidemie vypukla. Během práce pro Doktory bez hranic vytvořila tříčlenný psychosociální tým, který se staral o zaměstnance této organizace. Teď nám popsala nám svůj typický den.

Určitě si umíte představit, jak je práce s ebolou a jejími obětmi náročná. Stále neexistuje lék na virus a tak kolem 70 procent nakažených zemře. Všechno, co může lékařský tým udělat, je zajištění podpůrné péče, která dá lidem nejvyšší možnou šanci k překonání viru. Největší boj totiž svádí samotný imunitní systém pacienta.

Pro vysoce kvalifikované doktory a zdravotní sestry, kteří jsou zvyklí konat zázraky, není snadné vidět marnost své práce. Velká část mojí práce spočívá v poskytování opory pro lidi pracující při vypuknutí nákazy. Doktoři potřebují vědět, že kdykoliv udělají i zdánlivou maličkost, jako je třeba podání sklenice vody pacientovi a optaní se, jak se dotyčný má, má to svůj význam. Chápu svoji práci jako pomoc svým kolegům – a to od úseku lidských zdrojů po hrobaře – aby našli to, co jim umožňuje pokračovat.

Každý den jedeme naplno. V sem hodin máme ranní schůzi. Běžně nosím stejný druh oblečení každý den, jak je to nařízeno přísnými hygienickými pravidly. Většinou nosím džíny, protože musíte nosit úzké kalhoty, které se nedotýkají podlahy, a vysoké ponožky, protože se v povinných holínkách nerolují. Když pracujete ve vysoce rizikové zóně přímo s nakaženými ebolou, musíte nosit tzv. osobní ochranné zařízení zahrnující „skafandr", což činí zážitek ještě silnějším. Pracujete v parťáckém systému, musíte sledovat jeden druhého, oblékat se i svlékat a dávat pozor na svého parťáka, abyste si byli jistí, že se nestane nic, co by jej nebo ji mohlo ohrozit.

Během schůze celý tým snídá a probíráme, co se stalo v centru předchozí den – kolik lidí bylo propuštěno, kolik lidí zemřelo, kolik máme lůžek a kolik pacientů pustíme dovnitř.

Po ranní schůzi jedu minibusem do nemocnice, což je venkovní komplex, a všechny zákroky i pacienti jsou umístěni v několika stanech. Neustále nemocnici rozšiřujeme, abychom mohli přijmout víc lidí, takže se týmy snaží nepřetržitě stavět další stany a vytvořit více prostoru.

Středisko je rozděleno na vysoce a nízce rizikové zóny. V každé jsou různé hygienické nároky a při pohybu po zařízení si musíte pravidelně umývat ruce, nohy a boty. Já do vysoce rizikových zón nechodím, ale kolegové poskytující psychologickou péči pacientům ano. Obvykle procházím nízkorizikovou zónou, protože moje pracoviště je na kraji zařízení. Umývám si ruce chlórem víc než třicetkrát za den.

Psychologický tým sídlí ve stanu přímo ve středisku, takže se zde mohou lidé kdykoliv zastavit na sezení. Pokud ten den nastane obzvlášť závažná událost, máme skupinové sezení. Během dne probíhají setkání s ostatními kontrolory, při nichž se probírá psychická pohoda pracovníků. Zjistili jsme, že řada našich místních pracovníků má problémy doma – někteří byli vystěhováni ze svých domů, někteří byli dokonce otevřeně zavrženi ve svých komunitách, protože se stali zdravotními pracovníky. Můj tým proto také pořádá workshopy, ve kterých s jejich rodinami a sousedy mluvíme o našem středisku a bezpečnostních opatřeních, které tu máme pro naše pracovníky.

Všichni se vracíme na oběd do základny. Snažím se dávat pozor, abych nezapomínala jíst, když celý den běhám sem a tam. K obědu je většinou ryba na místní způsob a zelenina. Obyčejně se setkám s lidmi z oddělení lidských zdrojů a správcem, abych si byla jista, že se ke mně dostanou všechny problémy pracovníků.

Příznaky eboly zahrnují zvracení, průjem a občas i krvácení. Je to nákaza, která může velice snadno zbavit člověka důstojnosti, kterou se náš tým snaží neustále usilovně obnovovat.

Jelikož to moje práce vyžaduje, musím být neustále k dispozici. Na sklonku dne se mnoho lidí cítí provinile za to, že zařízení opouští. Tomuto pocitu se mi daří vyhnout tím, že jsem tu pro lidi, kteří za mnou chodí a mluví se mnou o čemkoliv, co je trápí.

Do zdravotnického centra jsem přišla po svém předchozím pobytu v Libérii silně frustrovaná nedostatkem akce, a proto bylo nesmírně inspirující vidět tak tvrdou práci. Odvrácenou stranou je obrovský tlak, pod kterým Doktoři bez hranic jako jedna z mála organizací působících od počátku nákazy jsou. Po určitou dobu to znamenalo odmítat příjem lidí s příznaky nebo už prokazatelnou nákazou eboly. Přestože jsme provozovali největší zdravotní zařízení pro léčbu eboly, zkrátka jsme neměli dost místa pro všechny potřebné. Neustále jsme centrum rozšiřovali a rozšiřujeme, ale nemůžeme to provádět rychleji bez zajištění bezpečných podmínek pro naše pracovníky.

Nutnost odmítat lidi, kteří jsou nemocní a zoufalí, je strašné. Jediná pomoc, co jim můžeme nabídnout, je rodinná ochrana a domácí souprava na dezinfekci, která obsahuje chlor, mýdlo, dva kyblíky, rukavice, zástěru a sprej. Díky tomu má jejich rodina aspoň nějakou ochranu před nákazou ebolou. Ale rozhodně to není optimální řešení a neumožňuje péči o nakaženého doma. Celkově máme 50 000 těchto sad na rozdání mezi nejrizikovější skupiny a komunity v Monrovii.

V centru je kolem 60 mezinárodních a 600 liberijských pracovníků. Když mluvím s místními pracovníky, říkají mi, že chtějí udělat něco pro svoji zemi. Zaměstnáváme jednoho mladíka, který vozí naše přeživší domů. Jeho směna začíná ve 2 odpoledne, protože hned ráno většinou nikoho nepropouštíme. Přesto vždycky přijde už v 9 ráno pomáhat, i když za to není placený. Prostě se chce zapojit a mít pocit, že pomáhá.

Pro zvládnutí situací, které se zdají být beznadějné, potřebujete slyšet hlas naděje a lidskosti. Medikům by se mělo připomínat, že tváří v tvář zdánlivě bezvýchodné situaci dělají malé projevy laskavosti divy. Vědomí, že slušný podíl našich pacientů přežije, také pomáhá našim medikům vše zvládat. Abychom umožnili pacientům i pracovníkům viditelnou upomínku tohoto faktu, postavili jsme bílou tabuli, na kterou mohou přeživší barevně obtisknout svoji ruku při odchodu z nemocnice. Pro mě jsou otisky rukou úžasná věc, protože lidé v Libérii jsou neustále upozorňováni, aby si umývali ruce a nikoho se nedotýkali. Proto je to tak silný symbol. Některé z našich týmů, například hrobaři, se setkávají pouze s oběťmi eboly. Vidí jenom smrt a umírání, nikoliv naše vítězství a pacienty, kteří přežili. Obzvlášť oni potřebují vidět, že naše práce má smysl.

Podání rukou má v Libérii obrovskou váhu. Vytvářejí se přátelství mezi lékaři a pacienty. Když je propuštěn pacient, se kterým vycházeli obzvlášť dobře, můžete zahlédnout lékařské pracovníky, jak si s ním podávají ruce. Při tomto pohledu cítíte doslova záplavu pozitivní energie.

Přeživší si však pořád nesou stigma. Často se vracejí do prázdných domovů, protože celý zbytek jejich rodiny zemřel. Komunity bývají podezřívavé a nevěří, že jsou skutečně vyléčeni.

Obyčejně opouštíme zařízení kolem 18:30 a pak máme různé schůzky, které většinou končí kolem 19:30 – což není zas tak pozdě, ale tou dobou už je den naplněný až po okraj. Celkově vzato jsou si tu lidé velmi blízcí. Večer si spolu sedneme, povídáme si, popíjíme pivo a jíme. Na konci dne je většina lidí zcela vyčerpaná, dá si sprchu, zaskypuje si s kamarádem a jde spát.

Na dva týdny jsem byla v Británii a bylo skvělé zase vidět se se svojí rodinou a rodiči. Byli mi velkou oporou i přes to, že se samozřejmě báli. Jsem přesvědčená, že věřili v moji samostatnost a že jsou na mě hrdí.

Neřekla bych, že jsem byla statečná. I když možná to je statečnost. Avšak nejdůležitější věc, na kterou pamatuji, je brát zřetel na skutečná rizika a rozhodnout se, zda můžu nebo nemůžu pomoci. Ale návrat zpět do Libérie mě neděsí. Doufám, že se mi podaří něco změnit. Přinejmenším se o to chci pokusit.