2010: Vesmírná odysea - aneb co se tento rok pravděpodobně nestane

Sci-fi spisovatelé nám už několik desítek let prorokujou různý formy budoucnosti a jsme upřímně rádi, že se mnohé z jejich vizí prozatím nenaplnily. Rozhodně totiž netoužíme žít na planetě zničený jadernou válkou, utíkat před šílenýma mimozemšťanama nebo se klanět robotickým vládcům. Na pár dnů by to sice mohlo být zábavný, ale prozatím nám bohatě stačí to nepřeberný množství zbytečností, který lidstvo stačilo do dnešních dnů vymyslet a zrealizovat. Pojďte tedy společně s náma zjistit, co se v tomhle roce pravděpodobně nestane.

Člověk a stroj jako jedna existence

Nevíme, kde ti různí chlápci z laboratoří, spisovatelé, co vyrostli na Julesu Vernovi a pohaslí režiséři berou už tak sto let tolik nápadů (teda spíš drzosti), jak nás dokola přesvědčovat o tom, že v roce 1990, 2000, 2001 nebo 2010 po Zemi budou chodit cyborgové, androidi, terminátoři, posthumanistické existence - tedy všechny ty super-stavebnice, co kombinují dokonalost člověka (většinou tvář, kozy a inteligenci) s dokonalostí stroje (různé komunikační přístoje, které člověku doplní šestý smysl). Přitom běžná populace to zatím dotáhla kousek za umělý kloub (pak už de facto cyborgy jsme), ale ten dostává proto, že čím dál víc sedí na zadku a nepohybuje se. Žádné ještě dokonalejší existence, ale líní tlustoši, co se přežíraj a válej se na gauči před čím dál větší plazmou. To jsme my!

Žádní kreveťáci

I když se Neilu Blomkampovi jeho apartheidově-alegorickej District 9 zatraceně podařil, bohužel musíme s lítostí konstatovat, že Wikus van de Merwe a jeho krvelačný komanda se s kreveťákama v roce 2010 nepořežou. Z Johannesburgu totiž hlásej až na drobný války gangů naprostej klid. Nejbližší pořádný rvačky se očekávaj až v létě s příjezdem fotbalových fanoušků.

Sex s mimozemšťany možná až v příštím tisíciletí

Po pořádně propocený noci máme občas pocit, že to, co jsme právě prožili, nebyl zážitek odpovídající ubíjející nudě západní civilizace. Pohled na druhou stranu postele (předpokládáme, že nikdo nespí na kuchyňský lince, ve vaně ani ve výtahu) nám ale vždycky připomene, že „ta druhá" osoba přece jen splňuje všechny kritéria humanoidní bytosti. To znamená, že se ráno nepřemění do svý standardní tekutý formy a bude chtít snídani. Škoda.

Sovětsko-americká spolupráce jako hudba budoucnosti

Podle sequelu Vesmírný Odyssey se Sovětsko-americký tým vydá v roce 2010 na cestu k Jupiteru: Tak tohle už asi neklapne! Jednak americká administrativa v roce 2009 víceméně zařízla vesmírný program. Taky Sovětský svaz už…ehm…neexistuje (i když si to Putin a jeho kámoš Medvěd pořád nemůžou připustit). A na Jupiter? Holy shit! Nevypadá to, že se tam v dohledný době bude jezdit. A že by ruská kosmonautka měla takovej šmrnc jako Helen Mirrenová, o tom si mohlo Politbiro jenom nechat zdát. Sovětskou kosmonautku si představujem spíš jako velkou nařachanou lesbu s knírkem nebo jako Rudou Sonju.

William Gibson se nemýlil

Tvůrci filmu Johny Mnemonic, kteří se nechali inspirovat slavným textem Williama Gibsona, měli pravdu, když předvídali, že v budoucnosti bude polovina lidstva trpět chorobou nervového systému - celá západní polokoule už ji totiž má. Na druhou stranu se mýlili v tom, že farmaceutické společnosi budou zlé a nebudou nám chtít poskytnout léky. To je přece nesmysl - farmatické společnosti jsou zlé, protože nám cpou prášky, které vůbec nepotřebujeme.