„Z oběti se můžete stát přeživším. Můžete být, čím chcete. Nemusíte dějiny pouze dokumentovat, můžete je tvořit. Můžete se stát kýmkoliv, ale jen pokud toto právo nebudete brát ostatním."Toto jsou poslední slova projevu fotografky Eman Mohammedové na mírových jednáních OSN v Ženevě. Šestadvacetiletá členka organizace TED je jedinou ženskou fotoreportérkou z Gazy, která působí mimo svou rodnou zemi. A působí tam od svých devatenácti let. Zažila sexismus, násilnické kolegy, výhružky smrtí a sexuální obtěžování. To vše, jen kvůli tomu, aby mohla žít tak, jak chce.
Reklama
A já jsem naštěstí měl šanci s ní promluvit.VICE: Eman, v současnosti žijete ve Spojených státech. Co tam přesně děláte?
Eman Mohammed: Pracuje a žije zde můj manžel, takže svůj čas rozděluji mezi Spojené státy a Gazu. Během války někteří mí přátelé ztratili domov, tak jsme jim nabídli ten náš. A nechceme je vyhánět, takže tady zůstáváme déle.
Eman Mohammed: Pracuje a žije zde můj manžel, takže svůj čas rozděluji mezi Spojené státy a Gazu. Během války někteří mí přátelé ztratili domov, tak jsme jim nabídli ten náš. A nechceme je vyhánět, takže tady zůstáváme déle.
Eman Mohammed
Není to tak dávno, co jste se vrátila z mírových jednání OSN. Jaké to bylo?
Lidé jsou tam chápaví a přívětiví. Ale trochu mě znepokojila kritika Palestinců. Pozvala jsem ke svému projevu izraelského fotografa Matiho Milsteina. Mati a já jsme přátelé už několik let. Pro něj to není takový problém a je ve spojení s levicovou komunitou, která je zvyklá na to, že Izraelec může mít palestinské přátele. Ale Gaza by byla velmi konzervativní, i kdyby ji posledních sedm let nevedl Hamás. Gaza je více o tradicích než o náboženství a s každou další válkou se uzavírá více a více. Není zrovna bezpečné tam otevřeně říct, že se přátelíte s izraelským fotografem, který dokonce sloužil v armádě.
Lidé jsou tam chápaví a přívětiví. Ale trochu mě znepokojila kritika Palestinců. Pozvala jsem ke svému projevu izraelského fotografa Matiho Milsteina. Mati a já jsme přátelé už několik let. Pro něj to není takový problém a je ve spojení s levicovou komunitou, která je zvyklá na to, že Izraelec může mít palestinské přátele. Ale Gaza by byla velmi konzervativní, i kdyby ji posledních sedm let nevedl Hamás. Gaza je více o tradicích než o náboženství a s každou další válkou se uzavírá více a více. Není zrovna bezpečné tam otevřeně říct, že se přátelíte s izraelským fotografem, který dokonce sloužil v armádě.
Jak stará jste byla, když jste začala fotit?
Bylo mi devatenáct. Vychovávala mě jen máma, protože se naši rozvedli, když mi byly dva roky. Myšlenka pracující rozvedené ženy se dvěma dětmi však v Gaze není přijatelná. Lidé ji ostře kritizovali, ale ona to stejně dělala.Věděla jsem, že jestli hned na začátku nezískám dobrou práci, nemusím ji získat už nikdy. V Gaze nejsou téměř žádné novinářky a já chtěla něco dělat i během školy, abych měla zkušenosti, až dostuduji. Během druhého ročníku jsem již věděla, že chci fotit a dostala jsem dobré místo v agentuře Ma'an News Agency. Nabídli mi zničený fotoaparát a řekli, že jestli ho dokážu opravit, můžu si ho nechat. Byl to Nikon D70 v dezolátním stavu, ale byl skvělý.
Bylo mi devatenáct. Vychovávala mě jen máma, protože se naši rozvedli, když mi byly dva roky. Myšlenka pracující rozvedené ženy se dvěma dětmi však v Gaze není přijatelná. Lidé ji ostře kritizovali, ale ona to stejně dělala.Věděla jsem, že jestli hned na začátku nezískám dobrou práci, nemusím ji získat už nikdy. V Gaze nejsou téměř žádné novinářky a já chtěla něco dělat i během školy, abych měla zkušenosti, až dostuduji. Během druhého ročníku jsem již věděla, že chci fotit a dostala jsem dobré místo v agentuře Ma'an News Agency. Nabídli mi zničený fotoaparát a řekli, že jestli ho dokážu opravit, můžu si ho nechat. Byl to Nikon D70 v dezolátním stavu, ale byl skvělý.
Reklama
Jaké byly nejtěžší překážky, kterým jsi musela jako ženská fotografka čelit v Gaze?
Po roce a půl v práci jsem začala přitahovat nechtěnou pozornost. Lidé chodili za šéfem a říkali mu: „Jak jsi mohl najmout tu holku? Vždyť nosí džíny. A podívej se, jak drží ten foťák." Lidi kritizovali všechno, co jsem dělala – i to, jak jsem se pohybovala.Nakonec mi šéf foťák vzal a řekl mi, že jestli chci, můžu být producentka a editorka překladů z angličtiny do arabštiny. Hrozně jsme se pohádali a on nakonec řekl, že buď dám výpověď, nebo mě vyhodí. Nechtěla jsem se nechat vyhodit ze se své první práce, takže jsem odešla sama. Našetřila jsem si však dost na své první vybavení – fotoaparát a dvě čočky. O tři týdny později začala první válka.
Po roce a půl v práci jsem začala přitahovat nechtěnou pozornost. Lidé chodili za šéfem a říkali mu: „Jak jsi mohl najmout tu holku? Vždyť nosí džíny. A podívej se, jak drží ten foťák." Lidi kritizovali všechno, co jsem dělala – i to, jak jsem se pohybovala.Nakonec mi šéf foťák vzal a řekl mi, že jestli chci, můžu být producentka a editorka překladů z angličtiny do arabštiny. Hrozně jsme se pohádali a on nakonec řekl, že buď dám výpověď, nebo mě vyhodí. Nechtěla jsem se nechat vyhodit ze se své první práce, takže jsem odešla sama. Našetřila jsem si však dost na své první vybavení – fotoaparát a dvě čočky. O tři týdny později začala první válka.
To vypadalo jak?
Nikdy předtím jsem nedělala reportáž z války, jen letmo z nějaké invaze. Spousta kolegů na mě byla naštvaná, že jsem dala výpověď. Mysleli si, že jsem zahodila skvělou příležitost pracovat za stolem, kam ženy patří.Myslíte, že se cítili ohroženě?
Spíš si mysleli, že jsem rozmazlený fracek, který si myslí, že dostane jakoukoliv práci, jen protože umí anglicky. Ostatní mě viděli jako holku, která si pořád zahrává. Tři kolegové mě dokonce odvezli na místo, kde padaly bomby, a nechali mě tam.Těsně předtím jsem jela na reportáž s jiným fotografem. Ten si myslel, že bych si moc ráda dala rychlovku v autě. Takže mě v jeden den sexuálně obtěžovali a opustili na válečném poli. Ostatní holky, které se chtěly věnovat fotožurnalistice, obtěžoval ten samý muž jako mě. Nejsem jediná žena v této profesi, protože jsem tak dobrá, ale protože je tak náročné na tomto poli přežít.
Nikdy předtím jsem nedělala reportáž z války, jen letmo z nějaké invaze. Spousta kolegů na mě byla naštvaná, že jsem dala výpověď. Mysleli si, že jsem zahodila skvělou příležitost pracovat za stolem, kam ženy patří.Myslíte, že se cítili ohroženě?
Spíš si mysleli, že jsem rozmazlený fracek, který si myslí, že dostane jakoukoliv práci, jen protože umí anglicky. Ostatní mě viděli jako holku, která si pořád zahrává. Tři kolegové mě dokonce odvezli na místo, kde padaly bomby, a nechali mě tam.Těsně předtím jsem jela na reportáž s jiným fotografem. Ten si myslel, že bych si moc ráda dala rychlovku v autě. Takže mě v jeden den sexuálně obtěžovali a opustili na válečném poli. Ostatní holky, které se chtěly věnovat fotožurnalistice, obtěžoval ten samý muž jako mě. Nejsem jediná žena v této profesi, protože jsem tak dobrá, ale protože je tak náročné na tomto poli přežít.
Reklama
Mluvila jste někdy potom s těmi muži, kteří vás tam nechali?
Chtěla jsem, ale odmítli se se mnou bavit. Teď se tomu směju, ale vadí mi, že když je teď vidím po válce, vůbec se nestydí. Mohli mě tam zabít, ale nikdo z nich by za to nebyl zodpovědný. To je na Gaze to nejhorší; neexistuje tady žádné právo.
Chtěla jsem, ale odmítli se se mnou bavit. Teď se tomu směju, ale vadí mi, že když je teď vidím po válce, vůbec se nestydí. Mohli mě tam zabít, ale nikdo z nich by za to nebyl zodpovědný. To je na Gaze to nejhorší; neexistuje tady žádné právo.
Sebastian Meyer, spoluzakladatel první irácké fotografické agentury Metrography, mi tvrdil, že ženské fotografky v Iráku působí na muže jako zjevení, a díky tomu získávají daleko důvěrnější fotografie. Souhlasíte? Rozhodně. Muži přestanou předstírat. Zapomenou na staré tradice, které jim zakazují se na ženy dívat nebo jim potřást rukou, a začnou se chovat normálně. Je nádherné poznat ty muže takové, jací doopravdy jsou. Zažila jsem to také u členů Hamásu. Navštívila jsem šéfa policie v jeho kanceláři a on se pořád jen usmíval a vtipkoval.
Je pravda, že jste také střílela během druhé války, zatímco jste byla v devátém měsíci těhotenství?
Během války nedokážu zůstat doma. Cítím se, jako bych se dusila. Spousta žen ve válce stejně zemře v kuchyni, můj manžel mě navíc velmi podporoval. Z nějakého důvodu těhotné ženy nevnímají fakt, že vypadají jako velryby. Opravdu jsem si myslela, že si toho nikdo nevšimne! Ale přibrala jsem třicet kilo a bylo to docela znát – po ulici jsem se valila jako obrovská koule nesoucí dva foťáky. Hodně lidí mě za to kritizovalo, ale doma jsem byla už dost dlouho a vdechla dost bílého fosforu na to, abych málem potratila. Ve válce nikdy nejste v bezpečí. Byla to výzva, ale myslela jsem si, že dělám správnou věc. A den po skončení války jsem porodila.
Během války nedokážu zůstat doma. Cítím se, jako bych se dusila. Spousta žen ve válce stejně zemře v kuchyni, můj manžel mě navíc velmi podporoval. Z nějakého důvodu těhotné ženy nevnímají fakt, že vypadají jako velryby. Opravdu jsem si myslela, že si toho nikdo nevšimne! Ale přibrala jsem třicet kilo a bylo to docela znát – po ulici jsem se valila jako obrovská koule nesoucí dva foťáky. Hodně lidí mě za to kritizovalo, ale doma jsem byla už dost dlouho a vdechla dost bílého fosforu na to, abych málem potratila. Ve válce nikdy nejste v bezpečí. Byla to výzva, ale myslela jsem si, že dělám správnou věc. A den po skončení války jsem porodila.
Reklama
Jak staré jsou vaše dcery?
Tři roky a rok a půl. Ta mladší je hlavním důvodem, proč jsme letos opustili Gazu. Izraelci v noci vybombardovali naše sousedství a ona začala krvácet z nosu a z pusy. V nemocnicích ji nechtěli přijmout, věděla jsem, že musíme utéct.Viděl jsem zdemolovaná města Shujayea a Bajt Hanún – bylo to děsivé. A zhoršuje se to s každou další válkou…
A spousta lidí teď navíc utrácí kupu peněz, aby mohli utéct na lodích, jen aby byli zabiti na moři. Jsou strašlivě zoufalí a já se jim nedivím. Nemají na výběr. Já dostala šanci odejít a věděla jsem, že jestli to neudělám, má dcera zemře.Pocházím z velmi vzdělaného města, kde je velké množství žen, které chtějí být fotografkami – ne pouze fotoreportérkami. Ale žádná z nich na to nemá odvahu. Kdyby jen někdo založil malé centrum, které by každé tři měsíce přijalo deset dětí a učilo je fotografii a filmařství… cokoliv, co by jim pomohlo se vyjádřit. Děti potřebují podporu. Něco, na co se mohou spolehnout. To musí začít u přijetí jejich koníčků, a to nejen ve společnosti, ale také v jejich vlastní rodině.Děkuji, Eman!
Tři roky a rok a půl. Ta mladší je hlavním důvodem, proč jsme letos opustili Gazu. Izraelci v noci vybombardovali naše sousedství a ona začala krvácet z nosu a z pusy. V nemocnicích ji nechtěli přijmout, věděla jsem, že musíme utéct.Viděl jsem zdemolovaná města Shujayea a Bajt Hanún – bylo to děsivé. A zhoršuje se to s každou další válkou…
A spousta lidí teď navíc utrácí kupu peněz, aby mohli utéct na lodích, jen aby byli zabiti na moři. Jsou strašlivě zoufalí a já se jim nedivím. Nemají na výběr. Já dostala šanci odejít a věděla jsem, že jestli to neudělám, má dcera zemře.Pocházím z velmi vzdělaného města, kde je velké množství žen, které chtějí být fotografkami – ne pouze fotoreportérkami. Ale žádná z nich na to nemá odvahu. Kdyby jen někdo založil malé centrum, které by každé tři měsíce přijalo deset dětí a učilo je fotografii a filmařství… cokoliv, co by jim pomohlo se vyjádřit. Děti potřebují podporu. Něco, na co se mohou spolehnout. To musí začít u přijetí jejich koníčků, a to nejen ve společnosti, ale také v jejich vlastní rodině.Děkuji, Eman!
