Podzemní společnost v Bukurešti

Před dvěma lety se Jan Tse vydala do Bukurešti, aby s fotoaparátem zalezla do tamních kanálů a vydala se hledat lidi, kteří tam podle legendy mají žít. Místo bájné podzemní společnosti však našla děti, co byli během uvadajícího komunistického režimu doslova nuceni zmizet z povrchu a v obklopení trubek a všudypřítomné tmy dospěli. Jejich portréty nafotila v takřka neosvětlených prostorech, a zatímco je pořizovala, vyslechla si řadu ponurých historek o různých formách násilí, znásilňování, zimě, hladu, drogách, nemocích a o samotě.

Jednatřicet let stará Mihaela Jordan už si dávno přestala všímat smradu nebo dalších věcí, co by jí mohli znepříjemňovat život. Jsou mezi nimi krysy, blechy, odpadky, splašky nebo dešťová voda. Po desítkách let v kanálu už si na tohle zvykla.

„Už mě tady pořezali, zmlátili a spoustu dalších věcí,“ svěřila se mi. Její hlas byl při tom hluboký a unavený, tvář téměř bez jakéhokoliv výrazu, tedy alespoň z toho mála, co jsem viděla. Obličej jí osvětlovala jenom jedna svíčka, kterou svírala v rukou.

Skrytý svět stok je domovem pro Mihaelu i pro jejího přítele Mariuse Nelu Tanase, s nímž se jako malá seznámila na ulici. Oba patří ke generaci, na kterou tvrdě dopadly velkolepé plány Nicolae Ceausesca, posledního komunistického vůdce země, jehož režim se v roce 1989 definitivně zhroutil.

Mariusovy ruce nesou viditelné stopy popálenin a řezných ran. Řekl mi, že k popáleninám došlo čirou náhodou zrovna v okamžiku, kdy byl zfetovaný Aurolacem. To je typ ředidla, které děti na rumunských ulicích běžně čichali, aby se vypořádali s nesnesitelnou zimou a hladem.

„Nikdo se o mě nezajímal a tak jsem se musel postarat sám o sebe,“ řekl mi. „Nikdo mi nevěří a tak já taky nikomu v ničem nevěřím.“

Během doby, kdy si vůdce Ceausescu naplno užíval obklopení luxusem, se uzákonil zákaz potratů a používání antikoncepce. Plodné ženy byly nuceny, aby rodily a měly alespoň čtyři děti navzdory tomu, že jsou chudé a nemohou se o ně postarat. Celý systém měl zemi přinést pracovní sílu a vypořádat se s tehdejší nízkou porodností. Odpovídající ekonomické reformy, které by se s náhlým přílivem lidí vypořádaly, se však nikdy neuskutečnily.

Kvůli tomu také stovky dětí z chudých rodin skončily na ulici. A v Bukurešti se spousta z nich vydala do podzemí, kde jim teplo z parovodů v nepoužívaných kanalizačních tunelech zajišťovalo alespoň ty nejzákladnější životní podmínky. Někteří z nich je už nikdy neopustili a dokonce v nich vychovali vlastní děti.

„Uplynulo skoro 25 let a pořád se neudělalo nic pro to, aby se dětem z kanálů jakkoliv pomohlo,“ pověděl mi Nelu Nica, pracovník křesťanské charitativní organizace Jubilee Romania, která se snaží pomáhat dětem bez domova. „Vláda se s tím snaží vypořádat tak, že uzavírá kanalizační tunely. Tím ale před celým problémem zavírá oči. Ti lidé pak musí jít někam jinam,“ dodal.

Podle Nelua pomoc malých humanitárních organizací nikdy nemůže přinést konečné řešení: „Po Bukurešti se toulá strašně moc psů a lidé jim dávají radši jídlo, než aby si je k sobě vzali, protože jim je jich líto. Naše podpora lidem z kanalizace je vlastně to samé, ale bohužel je to maximum, co pro ně můžeme udělat.“

Spousta neziskovek se přitom musí vyrovnat s vlastními problémy. „Řada z nich musela ukončit činnost, protože jim přestaly chodit peníze ze zahraničí, z Ameriky,“ tvrdila mi Dendea Origel, ředitelka dobročinné organizace Archway Romania.

Nelu sám se málem stal obětí bývalého režimu, když za Ceaucescuovi éry přežil nelegální potrat svojí matky, na rozdíl od svého nenarozeného bratra-dvojčete. Svůj život proto zasvětil pomáhání lidem z ulice a Mihaelu na nich potkal už jako těhotnou teenagerku.

Ani sám nečekal, že na ni o mnoho let později znovu narazí, jak pořád žije mezi kanalizačním potrubím kousek od stanice metra. Změnila se v jejím životě jediná věc, od posledního setkání Mihaela porodila sedm dětí. Dvě z nich zemřely, zbytek se nachází v dětských domovech.

Dnes už se situace ohledně adopcí v Rumunsku zlepšila a tak spoustu dětí může vyměnit kanalizaci za náhradní domov a za rodiče, kteří jim nabídnou vhodnější podmínky pro vyrůstání. Jejich rodiče, tedy první generace podzemních dětí, se však pořád nemá možnost vymanit z jediného způsobu života, co zná.

„Jsem rád, že je Mihaela ještě naživu,“ řekl mi Nelu. „Ale setkání s ní bylo strašné, protože pořád je její domov tam dole.“

Jen Tse je fotožurnalistka z kanadského Toronta, momentálně žije v Kodani. Většinu jejích prací naleznete na této webové stránce.

Více fotografií na VICE:

Uvnitř opuštěných radioaktivních měst v Japonsku

Válečný fotograf Jack Picone

Praha je ráj