FYI.

This story is over 5 years old.

Film

Popkulturní fenomén vraždícího klauna má kořeny v případu sériového vraha

John Wayne Gacy, který vystupoval jako klaun na dětských oslavách, během 70. let zavraždil přes tři desítky chlapců.

Tvůrci se správně rozhodli nekopírovat otrocky knižní předlohu tak, jak to udělal televizní film z roku 1990, a místo střídání dvou časových rovin se soustředí jen na jednu. Tu, v které se hrdinové ještě jako parta dětí musí postavit svému strachu a zlu personifikovanému v klaunu Pennywisovi, vrahovi unášejícím své dětské oběti ve fiktivním americkém městečku Derry.

Film silně evokuje seriál Stranger Things, nejen kvůli obsazení Finna Wolfharda a vynikajícím výkonům všech dětských herců, ale i celkovou atmosférou, kompozicemi záběrů a „retro-spielbergovskou" barevnou stylizací. Kluci jezdí na kolech, domlouvají se vysílačkami a napětí mezi nimi zvyšuje opět jen jedna dívka. Ta tentokrát nemá žádné nadpřirozené schopnosti, pouze nezdravě přitahuje slut-shaming a svého otce.

Reklama

Když už začíná být podobnost se seriálem příliš vlezlá, nastoupí některá z vynikajících násilných horrorových scén a pocit déjà vu je hned pryč.

Scény totiž opravdu nejsou laskavé, a i když jsem velice otrlým divákem, pětileté dítě plácající se v kaluži krve po brutální amputaci pravé ruky mě celkem zneklidnit dokázalo. Pocit strachu a nejistoty ve vás film vyvolává právě spíše šokem nebo drastickými či děsivými výjevy, překvapivě to ale nikdy nepůsobí lacině. Zásluhu na tom má hlavně skvělé výtvarné ztvárnění Pennywisových „výstupů". Scénu, kdy se klaun navzdory všem anatomickým pravidlům podivně poskládá při vylézání z ledničky, asi nikdy nezapomenu.

Postava Pennywise je vůbec mistrně uchopena. Skvěle zahraná Billem Skarsgårdem a pak skvěle posunutá blíž své zrůdnosti různými trhanými animacemi a deformacemi týmem CGI specialistů. Jediný, kdo Pennywisovi ve filmu v odpornosti na chvíli konkuruje, je vůdce party starších kluků, který terorizuje ostatní děti a v závěru se promění v další vraždící monstrum. Společně s šíleně děsivou postavou flétnistky z obrazu (zhmotnělý strach jednoho z chlapců) reprezentují působení univerzálního zla v městečku Derry, jehož jsou oni pouze důsledkem nebo nástrojem, zlo na sebe bere jejich podobu tak, jak je tomu v knize – zde to ovšem není příliš vysvětlováno, což může být matoucí.

Velké finále v kanálech pod městem pak přinese jen částečnou satisfakci a příslib druhého dílu, ve kterém bychom zřejmě měli sledovat události po 27 letech.

Filmová hudba mě sice nijak neuchvátila, ovšem svou funkci plní velice dobře. Hlavní poselství filmu To divákovi komunikuje cosi o důležitosti odvahy postavit se vlastnímu strachu. Tak si stejně jako Monika Načeva zazpívejte: „Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli boj se nic!" a vyrazte na To do kina.