Jak jsem přežil crossfit

​Po mé přelomové zkušenosti se Spartan Race jsem se rozhodl, že radikálně změním svůj život. Rozhodl jsem se, že změním svou tělesnou schránku. Z neforemného, neestetického těla bez života na tělo plné elánu, energie, mladistvé síly. A nejenom to. Očistím svého ducha od přebytečného stresu a skrze cvičení dosáhnu harmonie. Uplynul měsíc a jsem opravdu někde jinde. Jsem na dně. Nemám energii ani vyjít ven s odpadky, ze sedavé práce mi najíždí skolióza a velikost mých svalů odpovídá úrovni žáka vyššího stupně základní školy. A právě proto jsem se rozhodl, že je ideální čas jít na crossfit – cvičení, o němž přítel mé nevlastní sestry, jehož ruka odpovídá ploše mého celého těla, prohlásil, že je nelidské.

Začínám už to vážně nesnášet. Přísahám, že tohle je naposledy, co něco takového dělám. A myslím to vážně. Páteční večer přece není určený pro sebetrýznění. Vždyť po namáhavém týdnu je to ten tolik očekávaný čas odpočinku, relaxace, chillu. Jenomže pokud žijete jenom v chillu, tak tyhle pojmy tak trochu ztrácejí smysl.

​

S mým kamarádem Adamem vstupujeme do několika patrového domu v malé zapadlé uličce Malá štěpánská blízko Karlovo náměstí, kde mám za chvíli umřít a znovu se narodit. Vcházíme do něj a jako dva správní kluci z Národky vyjdeme všechny schody toho snad osmipatrového domu, abychom zjistili, že tělocvična je ve sklepě. Má fyzická energie, kterou jsem se snažil poslední týden usilovným přemýšlením koncentrovat, tak rázem spadla o nějakých 70%.

„Dobrý večer," říkám a podávám ruku pánovi Zdeňkovi Weigovi, který evidentně téhle podkrovní mučírně jménem tělocvična vládne. Moje máma mě vždy učila, že nejhorší jsou chlapi se slabým stiskem, tudíž tisknu silně. Naše setkání vypadá trochu jako ta scéna z Predátora, kde si Arnold Schwarzenegger a Carl Weathers poprvé pozdraví. Jenomže Zdeněk je spíš Gerard Butler a já Michael Cera.

Zdeněk mě instruuje do šatny a já letmým pohledem nahlížím dovnitř tělocvičny. Tentokrát je moje sebevědomí fakt v háji. Co tady dělám? Vždyť sem vůbec nepatřím. Vyvolám tady stejný údiv, jakoby tihle lidé vyvolávali na přednášce s názvem: „Vztah Masaryk a Patočka s ohledem na filosofii západních dějin". Vzal jsem si sebou boty ze Spartan Race s vírou, že mi znovu pomůžou ve zdraví přežít. Ne, dobře, jiný sportovní boty nemám.

Vcházím do tělocvičny a opouštím svůj poraženecký mód. Nejsem přece pussy ani kunda. Seznamuji se s Adélou, která mě bude mít dnes na starosti. Adéla je na první pohled v kondici. Ne, že by na to něco přímo poukazovalo. Prostě je to vidět. Posílá mě na rozcvičku, se kterou mi pomáhá. Dvě minuty protahování se, 10 kliků, 10 dřepů, 10 leh sedů, 10 něčeho, co nedokážu popsat, 10 přítahů na bradlech, 10 přítahů na tyči. A to celé dvakrát. Má se to dělat třikrát, ale Adéla mě má evidentně ráda.

S rozcvičkou jsem docela v pohodě, dokud nemám udělat deset přítahů na tyči. Naštěstí je tu pro ty účely připevněná speciální guma která tělo odpruží nahoru, takže to jde o poznání jednodušeji. Největší problémy tak mám s jejím natáhnutím, abych do ní mohl strčit nohu. Ani si nepamatuji, kdy jsem měl na sobě gumu naposledy. U rozcvičky ještě zvládám pozorovat okolí a je to vážně neuvěřitelné. Někdo tu zvedá závaží, která mi připadají až absurdně velká. Vedle mě cvičí Němec, který se dokáže k tyči přitáhnout snad stokrát za minutu. Alenka v říši divů, fakt.

Po druhém kole té rozcvičky začínám být už dost opotřebovaný. Dávám si chvilku odpočinek. Po odpočinku zjistím, že to se sympatiemi Adély vůči mně asi nebude až tak slavné. Prý budu dělat trénink 21, 15, 9. Série podle počtu cviků, mezi které patří výskoky na bednu nebo zvedání medicinbalu. U toho se musí stát na špičkách a protahovat se s ním do pokrčených kolen, kdy je jedna noha vepředu a druhá vzadu. Vidíte? Jsem špatný už jenom v popisování těch cviků!

Dělá se mi špatně. Neměl jsem jíst tu bagetu. Počkat, chyba nebude v té bagetě. Neměl jsem sem vůbec chodit. No, ale už jsem tady a asi budu zvracet. Dokončuju sérii po 21 cvicích a mám na mále. Opatrně se Adéle snažím vysvětlit, že tohle asi nezvládnu. Dost se stydím. Většinou se tak stydím to říct, že to prostě radši vydržím, i kdybych měl umřít. Já tady ale ještě nechci umřít. A navíc jsem večer pozvaný na jednu kulturní akci s alkoholem zadarmo.

Dostávám tedy jinou porci cviků. Mám udělat dvě série po deseti leh-sedech a mám u toho držet devítikilovou činku, druhá série je pak o 30 sekundách držení té samé činky nad tělem, kdy se země dotýká pouze druhá ruka a chodidla. Je mi pořád špatně, ale už nejspíš nebudu zvracet. Byl jsem vážně hlupák. Spartan Race mě opil sebevědomím, které tu teď v agónii potím. Další potupu už ale nepřipustím a obě série s vypětím všech sil dokončuju. Dost. Jsem tu víc než hodinu, to přece stačí, ne? Jsem úplně splavenej. Dávám si fotku s Adélou, děkuji jí i panu Zdeňkovi a jdu do šatny. Finální překvápko na mě čeká ve sprše, kde teče jenom ledová voda. Ježíš trpěl méně.

Dobře, zase jsem to udělal. Zase jsem vyzkoušel něco, co většina z vás neudělá, protože máte všech pět pohromadě. Znovu je ale něco na tom pocitu totální vypráskanosti pěkného a já zase začínám uvažovat o změně svého života. Co když je crossfit to, co potřebuji? Ještě je brzo říct, jestli to zase udělám. Teď jenom vím, že mě bolelo tuhle věc i psát.