Proč jsem se nikdy neměl objevit ve fotobance

Loni jsem prožíval mizernej vztah. Jako fakt mizernej. Takovej, kvůli kterýmu začnete plánovat bankovní loupež. Takže když mi můj kamarád-fotograf navrhl, že mi udělá pár fotek, zdálo se mi to jako příjemné rozptýlení. Fotí zásadně pro fotobanky – takže žádná velká paráda, ale žebráci si nevybíraj.

Dorazil jsem do jeho ateliéru o hodinu později a úplně na hadry, protože jsem celou předešlou noc strávil hádkami se svou tehdejší holkou. Ale ve chvíli, kdy můj kamarád začal mačkat spoušť, jsem to dostal z hlavy a začal jsem si to užívat.
„Myslíš, že si tyhle fotky někdo doopravdy koupí?" zeptal jsem se ho, když si měnil objektiv na foťáku. „No, to brzo zjistíš," řekl.

Když jsme skončili, podepsal jsem formulář, který stvrzoval, že fotky patří mému kamarádovi a že má právo je prodávat. To, jak teď vím, byla ta největší chyba v mém životě.
O několik měsíců později jsem dostal echo, že můj obličej doplňuje článek na webu Those Catholic Men. Heslo té stránky zní „Od katolíků pro katolíky" a podle nich „podporuje katolíky, kteří jsou zmatení dnešní postkatolickou a světskou dobou". Článek, ve kterém se můj obličej objevil, byl o „protestantech a teroristech", ale už ho smazali.

Samo o sobě to nebylo tak hrozné, ale až pak mi došlo, že nemám nejmenší kontrolu nad tím, co se s mým obličejem stane. Kdokoliv s připojením k internetu a pár drobnými si ty obrázky může koupit a dělat si s nimi, co si jen zamane. Může ze mě udělat prodejce cigaret, tvář celostátní kampaně za mrzačení koní, titulní obrázek k článku o předčasné ejakulaci. A co bylo ještě horší, vzdal jsem se práv na ty fotky, takže jsem za ně nedostal nic.
Zanedlouho můj obličej lákal zákazníky z reklam na horchatu pro značku Costa. Tehdy jsem se se svou holkou rozešel, takže jsem si neměl ani komu postěžovat.

Foto via

V Saúdské Arábii, Německu, Venezuele a v Holandsku můj obličej propagoval všelicos – často něco trapnýho nebo nechutnýho. Můj obličej vyfocený v den, kdy jsem si chtěl jen trochu zlepšit náladu, mi ji teď dennodenně kazil.

Někdo řekl, že mě viděl na obrovském billboardu na Puerta del Sol v Madridu, což je jedna z nejrušnějších částí města, ale že prý to nedokázal vyfotit. Jiný kamarád mi pověděl, že na billboardu před železářstvím viděl někoho, kdo se mi hrozně podobá. Kamarád z Tokia mě viděl na popelnici na tříděný odpad, ze které jsem varovně ukazoval na každého, kdo netřídí.

Nejenže můj obličej prodával a podporoval kdeco, ale taky leccos ilustroval. Jako v případě článku „ Jak se smysluplně domluvit s volem " (já jsem byl ten vůl, ne ten, co se s ním smysluplně domlouvá) nebo článku „ Pomstychtivý ex: když nenávist přijde dřív než děti " (hádejte, kým mám být) anebo textu o hrubiánském pořvávání na holky. Hádám, že ve fotobankách jsou miliony mužských obličejů, ale autoři těchto článků si z celé té dlouhé řady vybrali právě ten můj, což znamená, že musím vypadat jako ten nejpomstychtivější vůl, kterej pořvává na holky. Tohle všechno pochopitelně mému sebevědomí dvakrát nepřilepšilo.
Internetem taky koluje moje podobizna vyvedená airbrushem na jednom youtube videu k písničce. Nemám nejmenší ponětí, o čem ta písnička je, ale vzhledem k tomu, že má asi 860 zhlédnutí, mě to tak netrápí.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem objevil tu písničku, mi kamarád poslal odkaz na knihu Scotta Burtnesse nazvanou Vlčí muž ze severních lesů. Je to druhá kniha ze série Příšery na Středozápadě a příběh vypráví o lovci nestvůr Dallasovi. Na obálce mám špičatý uši a potrhaný triko.

Pak je tu česká reklama na holicí produkty, na kterou použili mé čtyři různé fotky s knírem. Beru to jako lichotku: pro Čechy mám totiž očividně krásný vousy. Nic z toho ale nevyváží to nejhorší.

Autor se špičatýma ušima a potrhaným tričkem na obálce knihy.

Když jsem se jednoho dne probral, napsala mi jedna kamarádka z Venezuely na Whatsapp, jestli jsem někdy měl parafimózu, vážný problém s penisem. Řekl jsem jí, že jsem možná nějaké problémy tam dole měl, ale nepamatuju si, že by se tomu takhle říkalo.
„Proč?" zeptal jsem se jí.
„Nico," řekla, „jsi u článku k parafimóze."

A opravdu, 8. ledna 2017 tweetoval venezuelský deník El Nacional můj obličej u článku o parafimóze svým 4,1 milionu followerů – byl to text o akutním stavu, kdy se předkožka zasekne za žaludem tak, že když není penis ztopořený, nemůže předkožka zpátky do své původní pozice, aby žalud zakryla. Takovej zásek dost bolí a může bejt nebezpečnej: nedostatečné prokrvení může vést ke gangréně a odstranění vaší chlouby.
Je to vzácný, ale děsivý, když k tomu dojde. Tak děsivý, že se tenhle článek El Nacional rozhodl ilustrovat mým šokovaným výrazem.

Vymklo se mi to z ruky. Jako lidé můžeme jednat bez rozmyslu – a je to jeden z požitků života. Jenom v mým životě to má tak drsný následky.
Chvíli po tom, co jsem zjistil, že jsem ve Venezuele tváří parafimózy, mi přišla hlasová zpráva od kamaráda Sama, kterej žije v Sydney.

Sam mi řekl, že australský poskytovatel internetového připojení Exetel si mě vybral jako tvář své reklamní kampaně. Byl jsem na billboardech na letištích, v autobusech a zastávkách metra po celé Austrálii. Snažil jsem se přesvědčit 24 milionů Australanů, aby si pořídili internet od Exetelu. Když jsem si o té společnosti něco našel, nevypadala až tak zvráceně – podle její stránky na Wikipedii utratila v roce 2009 třetinu svých výdělků za programy na ochranu ohrožených zvířecích druhů. Nenašel jsem žádný důkaz toho, že to stále dělá, ale aspoň něco, ne?

I když bylo lepší se dozvědět, že můj obličej teď prodává tarif Exetelu, než se vidět u článků o volech, žádná velká změna z toho pro mě neplynula.

Vím, že si nemám co stěžovat – věděl jsem, když se ty snímky pořizovaly, že svým podpisem se práv na svůj obličej vzdávám. Mnoho lidí často ani neví o tom, že jejich snímky někdo používá, a stávají se tak středobodem drsných memů, které jsou sdíleny po celém světě. To ale neznamená, že bych nelitoval toho dne, kdy jsem se nechal vyfotit. Ta trocha zábavy, kterou jsem si toho dne užil, nevyváží fakt, že nemám tušení, kde se můj obličej objeví příště.