Dermatilománie – sám sobě nepřítelem

Patologickým poškozováním vlastní kůže, které víceméně zapadá do škatulky obsedantně-kompulzivních poruch, trpí v některé z možných podob vlastně docela dost lidí. Podivíni, kteří si pravidelně a chorobně důkladně dloubou obličej nebo třeba záda a kůžičky kolem nehtů. Tak či onak, od určitého momentu už nejde jen o malý, nevinný zlozvyk. Ve chvíli, kdy přestáváš v odrazu zrcadla chápat, že ta flekatá zrůda jsi skutečně ty sám, je něco skutečně špatně.

Léta praxe v oblasti dermatilománie nejsou příkladem odbornictví, na které by byl člověk hrdý. Ze všech možných sfér vědění je osobní zkušenost a znalost zákoutí nějakého mentálního neduhu asi to poslední, čím bychom se s chutí toužili veřejně chlubit. Tak možná proto tápu a přemýšlím, kde přesně začít a jestli raději dál sobě i okolí nenakukávat, jak vůbec nechápu, kde se ty hrůzy na mém obličeji stále berou. Do háje s tím! Ne, už žádné výmluvy. O dermatilománii je rozhodně potřeba mluvit, protože ačkoli se celá tahle „nemoc" zdá malicherností, není tomu tak. Zdánlivě nenápadná blbost, jakou je ňoupání kůže, může přerůst v celoživotní boj, jehož následky se bez problému hluboce zaryjí do psychiky daného jedince.

Přestože si člověk de facto velmi škodí, nejedná se v případě této poruchy o vědomý pocit radosti z ubližování sobě samému – právě naopak. Cosi uvnitř hlavy se tě snaží přesvědčit, že si pomáháš, jenže tou domnělou pomocí provádíš místo prospěšných věcí kompletní destrukci. Pleť zběsilým mačkáním neočistíš, jen ji beze zbytku zdevastuješ. Zas a znova. Plynou týdny, měsíce, roky a zřídka vynecháš jediný den. Je úplně fuk, že moc dobře víš, co si rýpáním způsobuješ. Ta činnost je už naprosto automatická a nejde odolat, jelikož nutkání tě dříve či později stejně přemůže. Prosedíš klidně hodiny u zrcadla a pečlivě lustruješ každý milimetřík své kůže. Není to tak hrozné, pokud člověka zrovna nepronásledují chmury či stres, někdy se vše na chvíli dokonce tak uklidní, že pleť dostane šanci začít se hojit. Jenže ono tě to stejně zase dožene. Občas je vyvolávacím faktorem škola nebo práce, jindy něčí chování, někdy vlastní vnitřní boj, každopádně v momentě nejvyššího psychického vypětí si na tváři vytvoříš obraz čiré apokalypsy. Ani nevíš jak, prostě se to stane, na chvíli ztratíš pojem o čase i o vlastních rukách, jsi v jakémsi transu „konání dobra", za kterým se však ve skutečnosti bohužel skrývá čiré zlo. Když se nakonec trochu probereš a zjistíš, cos opět vyvedl, je už pozdě. Místo obličeje hledíš na krvavou oranici a upřímně bys v tuhle chvíli nejradši vrátil čas. Smůla. Můžeš se leda těšit na pomalu přicházející pocity viny tak nesnesitelné, že jsi skoro fyzicky schopen cítit její dotek.

Není divu, že jedinci trpící dermatilománií působí uzavřeně. Komu by se chtělo mezi lidi s opuchlým zarudlým obličejem, který ani poctivá vrstva make-upu nezachrání? Nikomu. A tak vzniká pomaloučku polehoučku solidní problém. Z mnohdy naprosto normálního člověka se plíživě stává asociál, který často raději zůstane zalezlý doma, než aby riskoval zkoumavé pohledy kolemjdoucích. Pěstuje si pozvolna paranoidní představu, že okolí upírá pozornost jen a jen na jeho pochroumanou tvář a v duchu jej znechuceně odsuzuje. Sebevědomí pod bodem mrazu v lepším případě, v tom horším potom naprostá averze vůči vlastní osobě, nenávist a zoufalost z toho, kým jsi. A v koutku duše ta nepopsatelně silná touha nad tím vším jednoho dne zvítězit, přestože večer pravděpodobně opět usedneš k zrcadlu a zasadíš si pár dalších, naprosto zbytečných ran.

Když však člověku začne samovolně docházet, že něco není v pořádku, a začne se pídit po odpovědích, je konečně na dobré cestě neskončit coby rezignovaná sebelítostivá troska. Skrze příběhy druhých může nalézt potřebnou motivaci zatnout zuby a postavit se svému největšímu a nejděsivějšímu nepříteli ze všech – vlastní hlavě. Ať už jde o jakoukoli závislost, odvykání je zatraceně nepříjemná a bolestivá záležitost. Každopádně i dobrovolné rozhodnutí se sebou něco dělat je velkým posunem. A vědomí, že v tom nejsem úplně sám, často pomůže více, než by jeden čekal. Proto vznikl tento článek. Dermatilománie je zákeřné svinstvo, na které je potřeba ukázat prstem, stejně jako se to dělá třeba s alkoholismem, sebepoškozováním nebo závislostí na drogách. Přestože neohrožuje nikoho bezprostředně na životě, napadá jeho vnitřní svět a snaží se jej dokonale rozložit, což může mít ve finále podobně ničivé důsledky jako některé nebezpečněji klasifikované závislosti a poruchy.

Je zvláštní, jak se někdy necháváme vláčet naprosto absurdními věcmi, jak je ten velký lidský kolos bezvýhradně podřízený rozmarům malé brambory uložené uvnitř lebky. Na každý pád je potřeba dávat dobrý pozor, abychom ji vlastní blbostí úplně nerozvařili a nezbyla nám místo mozku jen rozblemcaná kaše. Možná, že prvním krokem může být konec nalhávání a přiznání existence problému – především sobě samému. Ať už jde o dermatilománii, nebo cokoli jiného, je potřeba to alespoň zkusit. Najít odvahu a zdvihnout imaginární prostředníček na věci, co nás dlouhodobě trápí a děsí.

Ilustrace: autorka