Z knihomolky gamerkou

Když jsem byla dítě, byla jsem nerd v oldschoolovém slova smyslu. Raději jsem četla knížky, než že bych dělala cokoliv jiného. Nikdy jsem po rodičích nechtěla Gameboy, Nintendo nebo Sega Genesis a oni byli rádi, že mě místo toho mohli vozit do knihovny.

Tady je ale moje přiznání. Cítím úlevu - nehraju počítačové hry a na prstech jedné ruky dokážu spočítat, kolikrát jsem se o to pokoušela. Když jsem prvně slyšela o hře Jonathana Blowa The Witness byla jsem překvapená, jak moc si ji chci zahrát. Jak strašně moc si ji chci zahrát.

O The Witness toho bylo napsáno dost, ale pro nezasvěcené tady mám shrnutí: Jde o logickou hru odehrávající se na neobydleném ostrově. Hrajete za tichého bezejmenného a neviděného protagonistu, vandrujete po ostrově a řešíte hádanky. Ostrov je rozdělen do několika rozdílných regionů (nikdy nejsou pojmenované a rozlišíte je jen podle krajiny a orientačních bodů). Tím že vyřešíte hádanky v jednom regionu, odemknete přístup do dalšího, dejme tomu. Nejčastěji je hra připodobňována k devadesátkové klasice Myst.

I když mě dnes hraní her zajímá víc než v dětství, myslím, že jsem propásla ten moment, kdy jednoduše sladíte pohyb očí s pohybem rukou. Ačkoliv je zábavné, když můj přítel hraje Grand Theft Auto, schovává se za hromadu vyhořelých policejních aut a střílí po nešťastlivcích v autech, tak já jsem za ovladačem nemožná. Dalo by se říct, že většina her používá jeden jazyk a jak se ví, tak učení se jazyků je nejlepší v mládí.

Ale v porovnání s ostatními hrami The Witness mluví pomocí kouřových signálů. Hra má specifický hádankový jazyk a vy se ho učíte krok za krokem. Hádanky jsou stále složitější a složitější, včera kolem půlnoci jsem dokonce musela sáhnout po zápisníčku, abych si trochu pomohla. A je mi jasný, že je to teprv začátek.

Hra je tichá. Velmi tichá. Slyšíte vlastní kroky, vítr pohrávající si s listy, šplouchání vln a zvuky spojené s řešením hádanek, to je v podstatě všechno. Příroda je nádherná, téměř příznačně benevolentní a podivné sochy roztroušené po celém ostrově tomu nijak nepomáhají. Připomínají mi ty z Pompeje, těla navždy uvězněná v momentu dopadu.

Procházením ostrova dostanete pocit, že byste měli zjistit, co se tady stalo a kam se poděli všichni obyvatelé. Hraju zatím jen pár hodin a nic se mi nezjevilo. Ostrov připomíná svět starého Středozemí, ale jsou tu laserové paprsky a elektrické dveře. Nehledě na to, že tu je i socha s elektrickou kytarou zapojenou do zesilovače.

Navzdory mému nezájmu o počítačové hry jsem v dospívání hry hrála, většinou ale byly vzdělávacího charakteru. Hru MayaQuest z roku 1995, kde prohledáváte ruiny mayské civilizace, snažíte se vyřešit archeologické záhady a odhalit způsob života Mayů, jsem nikdy nebyla schopná vyhrát. Na dětskou hru to bylo velice obtížné a poskytovalo to minimum vedení. Šlo také o tichou hru s děsivou vyprázdněnou atmosférou.

The Witness mi připomněla MayaQuest v tom, že pokud nic neudělám první, nic se nestane. Ovládání není složité, vše záleží na vaší bystrosti vidět věci ze správných úhlů a na trpělivosti. To mi uchvátilo. Neuspěchané tempo a absence chaosu.

Neblížím se k bodu, kdy bych byla s The Witness hotová, to vůbec, naopak se dívám po podobných hrách, které bych mohla hrát v budoucnu. Asi se ze mě fakt stává gamer.

The Witness je dostupná pro PC a PS4.