Na čaji s Talibanem

Letecká poručice Emma Dutton si užívá nevšední věci: artové filmy, bojový sport a závody v blátě společně s přáteli. Nebo čaj o páté s Talibanem.

Ten zažila už ve svých 20 letech, kdy byla nasazena do různých akcí na vojenské základně uprostřed pouště v afghánském Kandaháru. Když jí bylo 23, zažívala Emma své první vojenské zkušenosti jako důstojnice v britském letectvu. Velela 46 mužům a ženám.

Po vstupu amerických vojsk do Afghánistánu strávila v rámci pěti nasazení v této zemi zmítané válkou celkem sedm let. Z toho jednou jako strojní důstojnice, další čtyři nasazení prožila jakožto specialistka výzvědné služby. V těsné spolupráci s Afghánci sbírala informace, které pomohly chránit nejen spojenecké a afghánské síly, ale také životy civilistů. Za svou službu získala v květnu roku 2015 medaili za zásluhy s názvem „Member of the Most Excellent Order of the British Empire" (MBE) z rukou samotné královny.

Během své vojenské kariéry se bavila s příslušníky fundamentalistického islamistického hnutí Talibanu, které mělo pod kontrolou podstatnou část Afghánistánu. Chtěla chránit jednotky ISAF v rámci nasazení NATO a bojovat proti režimu. Její příběh a zkušenosti vedle běžných titulků v novinách, médiích a slov politiků vrhají nové světlo na válku v Afghánistánu.

Ahoj, Emmo. Jak ses dostala k armádě?

Vlastně jsem nikdy k Royal Air Force nechtěla. Byla to náhoda. Když mi bylo sedmnáct, na poslední chvíli jsem se přihlásila, abych získala vojenské studijní stipendium. Život v armádě mě vždycky nějak lákal a letectvo se nabídlo, že mě bude podporovat, když budu studovat strojařinu. Na vojenské základně v Cranwellu jsem se pak účastnila výběrového řízení, obstála při testech a tak získala stipendium. Na univerzitě se pak zapíšete k normálnímu studiu, ale fungujete i jako záložník. Musíte absolvovat cvičení a jezdit na expedice do zahraničí. Zažila jsem na nich super věci. Byla jsem součástí pomocné mise po katastrofě tsunami v Indii v roce 2004, naučila jsem se potápět a skákat padákem a byla jsem měsíc v Tanzánii, kde jsme stavěli sirotčinec. Abyste uzavřeli studium, musíte u armády odsloužit předepsaný čas.

Jako důstojnice jsem se začala vzdělávat ve svých 21 letech, po 18 měsících jsem se svou 46 člennou posádkou byla poprvé nasazena. Většina z nich byli muži, skoro stejně staří jako já. Při svém prvním nasazení v Afghánistánu jsem velela 15 člennému týmu. Tenkrát to byla opravdová zodpovědnost v prvním seriózním zaměstnání.

Jak ses od strojařiny dostala k výzvědné práci?

Při jednom nasazení v Afghánistánu jsem pracovala jako strojařka a to mě opravdu bavilo. Naštěstí mi byla přidělena velmi zajímavá funkce. Ale po nasazení jsem věděla, že potřebuji nový cíl. Chtěla jsem v nové funkci dostat možnost pomáhat a zachraňovat životy prostřednictvím získávání informací. Zní to víc než slibně. Můj čas strávený na pozici strojní důstojnice byl skvělý a měla jsem pocit, že můžu přispět dobré věci, ale ne v tom smyslu, že bych dokázala lidem změnit život. Afghánistán mě dlouho fascinoval, jeho bohatá kultura a historie… Vlastně jsem se chtěla již dávno setkávat s lidmi a budovat s nimi nějaký vztah, takže proto jsem se pro tuto pozici rozhodla. V červnu 2010 jsem se přihlásila do výběrového řízení, v září dokončila výcvik a v lednu 2011 jsem do Afghánistánu nastoupila ve své nové úloze.

Jaké bylo setkání s Talibanem?

Pro mě jako pro ženu to bylo určitě něco nového. Někteří z těch lidí, se kterými jsem mluvila, ještě nikdy neviděli ženu, která by nebyla úplně zahalená, tedy pokud nepočítáme matky nebo sestry. Prostě žádnou ženu ze Západu. Myslím, že ženy jako já pro ně byly něco jako „třetí pohlaví"; ani muž, ani žena, zkrátka něco mezi tím. Přesto věděli, že jsem vzdělaná. Proto jsem měla nějaký respekt. Čekali pak něco jiného. Z toho člověk v rozhovorech s nimi mohl těžit.

Díky rozhovorům s Talibanem jsem si mohla budovat vztah s lidmi — někdy to trvalo měsíce – kteří byli úplně zdemagogizovaní, a získat si jejich důvěru. Když chce člověk budovat vztah, začíná se základními rituály. Člověk se snaží vzbudit v druhém člověku pocit jistoty a sounáležitosti. Pak se teprve může přejít k diskuzím a jejich prostřednictvím ovlivňovat jednání ostatních.

Rituál, který v Afghánistánu vede, je pití čaje a rozhovor. Trik je v navození přátelské atmosféry, musíte vzbudit důvěru a získat potřebné informace. Při tom by se měl člověk vyvarovat přímých otázek, které by druhého mohly vystrašit nebo ho rozčílit. V tomhle případě rozhodují vlastní osobnost a různé techniky ovlivňování. Zkoušíme, jaký přínos naše techniky měly, abychom nakonec mohli chránit sebe, spojence a civilisty.

Hodně Afghánců, se kterými jsem mluvila, byli povstalci a zabíjeli civilisty a vojáky ISAF. Zároveň to byli ti nejchytřejší, nejvtipnější a nejpřátelštější lidé, které jsem v životě potkala. Jejich životní příběhy byly někdy docela tragické. Byli třeba nuceni ty činy spáchat. Někteří z nich znali jen jediný druh islámu. Jiní byli zase týraní nebo nikdy neopustili madrasu. Že se o ně někdo zajímá, bylo pro ně něco nového. Je zajímavé sledovat, co se stane, když se vám podaří s někým navázat vztah.

Na co jsi v rozhovorech s Talibanem narazila?

Když u nás někdo spáchá trestný čin a existují k tomu důkazy a ty se mu pak logicky předloží, bere se to jako normální proces. Afghánská kultura je založena na pohostinnosti, cti a podobných konceptech. Na to neplatí žádná logika. Když víš, že ti někdo zalhal a ty mu pak chceš dokázat pravdu logickými argumenty jako třeba otisky prstů, stopy DNA nebo vražedná zbraň, tak to tu nefunguje.

Narazila jsem na tři problémy. Zaprvé na nedostatek vzdělání, ale ne inteligence. Dlouho by třeba trvalo jen to, než byste někomu vysvětlil, co to DNA je. Zadruhé, logika do jejich kultury nepatří. Na tom se zakládá fundamentalistický pohled na svět, který Boží vůli nahlíží jako příčinu a důsledek všeho jednání. Zatřetí, duše paštunských mužů. Pro ně je lež nepřijatelná. Navíc, když sám víš, že ti lžou, a ty to víš taky, musíš využít jiné příležitosti k tomu, aby ti řekli pravdu. Když je obviníš ze lži, ztrácíš jejich respekt. Stejně by se ti ke lži nikdy přímo nepřiznali a takhle jim bereš možnost aspoň chodit kolem horké kaše. Ve výsledku by stejně své stanovisko nezměnili.

Změnily ti zkušenosti tvůj úhel pohledu?

Došla jsem k závěru, že je život prostě nefér. Často je to tak, že lidi páchají strašné věci třeba jen proto, že se narodili ve špatném koutu země v konkrétní rodině, kultuře a do určitých podmínek. Nic není černobílé, zápas dobra se zlem prostě neexistuje. Někteří Talibánci jsou možná v zásadě starostliví otcové, kteří by chtěli chránit svou rodinu a šatit svoje děti. Náš úkol však nebyl vzdělávat nebo někoho usvědčovat. A už vůbec ne odsuzovat. Chtěli jsme naslouchat a s těmi lidmi mluvit a na základě budování vztahů získat informace, které si pamatovali.

Obzvláště příběhy afghánských žen mě dost vzaly, a to jsem jich potkala jen pár. Afghánci pod 45 let si nevzpomínali na nic jiného než válku. Válečné symboly jsou vidět všude v zemi. Každý Afghánec, se kterým se dáš do řeči, je válkou nějak zasažen, tělesně nebo jinak. Kvůli válečným traumatům a tragédiím se země potýká s psychickými poruchami. To není záležitost jen poslední války, ale taky faktu, že Afghánistán za poslední desetiletí, respektive století, byl často místem zástupných válek.

Co ti do budoucna tvá kariéra v armádě přinesla?

Byla jsem nesmírně vytížená. To bych v běžném světě neabsolvovala. Taková pracovní morálka, pokora a integrita jsou v armádě jedinečné. Teď mám pocit, jako by mě v životě už nic nemohlo zadržet. Mé hranice jsou jinde; hodně lidí by na ně netlačilo tolik jako já, aby jich dosáhli nebo aby zjistili, že je prostě nemají. Můj čas strávený u armády mě nepochybně ovlivnil hodně a udělal ze mě takového člověka, jakým dnes jsem.