Houstonský rap

Mike Jones, Northside, 2008

V roce 2008 jsme u nás ve VICE vydal Peter Beste knihu fotografií True Norwegian Black Metal a díky Satanovi, stala se nevídaně úspěšnou. Dokonce natolik, že jsme požádali Petera, aby nám pomohl vytvořit film stejného jména o Gaahlovi – tedy o „nejopovrhovanějším muži Norska“ a frontmanovi kapely Gorgoroth. Poté, co velmi pravdivě a nemilosrdně zdokumentoval do té doby velmi uzavřenou black metalovou scénu se Peter rozhodl, že začne další dlouhodobý projekt. Rozhodl se, že si posvítí na podobně nepřístupnou komunitu houstonského hip-hopu.

Po devíti letech práce se projekt vtělil do knihy s názvem Houston Rap.  A protože už je hotovo, tak jsme si s Peterem popovídali právě o Houstonu, konkrétně o tom, jak média zkreslují informace o místní hip-hopové kultuře, o hnutí Black Power a i tom, jak moc si je black metalová komunita podobná se světem texaských hip-hoperů.

Papa Screw, South Park, 2009

VICE: Hej, Petře, pamatuju si, že nějaký fotky z knížky Houston Rap jsem viděl už hezkejch pár let zpátky. To pro tebe musel bejt dost dlouhodobej projekt, co?

Peter Beste: Jo, pracoval jsem na tom dlouho. Začal jsem v roce 2004, ale plánoval jsem to tak už od roku 2000. Kniha měla vyjít už před pár lety, ale během s vydáváním bylo plno problémů. Tím, jak se to celé protahovali, jsme se vlastně o to víc přimkli ke komunitě, a když nad tím teď tak přemýšlím, asi nám to pomohlo. Kniha byla předtím mnohem povrchnější a průtahy nám umožnily se dostat mnohem hlouběji.

South Park, 2005

Bylo těžký ty lidi přimět, aby ti začali věřit? Protáhlo se to kvůli tomu?

Ani ne, ale já měl štěstí, protože mě někdo hned na začátku roku 2004 představil těm správným lidem, což byl třeba Dope E z grupy Terrorists, K-Rino a členové Street Military. Tyhle lidi mají ve svý komunitě fakt velký respekt a byli ochotný mě všem představit, tím pádem se za mě vlastně zaručit.

Jak se projekt vyvíjel?

Jak to pokračovalo, rozšiřovali jsme celkový koncept. Začalo to být míň o tom, kdo je kdo v Houstonu, a víc o antropologickým zkoumání určitý doby i místa v americké historii. Zabrousili jsme do štavnatějších témat, jako je třeba spiritualita, pronásledování konkrétních členů komunity policií a celkově na víc osobnějších témat.

Martin Luther King Boulevard, South Park, 2006

Většina našich čtenářů vaši knihu asi ještě neviděla, takže mi přijde dobrý upřesnit, že ten její název je trochu zavádějící. Rappeři tam jsou, to jo, ale celý to není o rapu. Dotýká se to mnohem širších témat – je to o i městu a komunitě. Chtěl jsi to takhle dělat už od začátku?

Ne, ale byl to přirozený vývoj. Na většině tohohle houstonskýho rapu jsem vyrůstal. Začátkem 90. let jsem ujížděl na umělcích labelu Rap-A-Lot, jako třeba Geto Boys, Ganxsta N-I-P a na podobných věcech. Poté, co jsem začal s focením, mi to připadalo jako perfektní projekt, a tak jsem se rozhodl tyhle málo známé umělce vyhledat a nafotit je v domácím prostředí. Tohle byl od začátku hlavní cíl, ale postupem času, jak jsem se s těma lidma začal znát líp, jsme se vyptávali i na důležitější otázky a začali jsme se vzdalovat typickýmu stereotypu, co je ve všech mainstreamových médiích.

Jako, tyhle věci v knížce samozřejmě taky jsou – auta, ženský a přemrštěný materialismus – není pochyb, že tyhle věci součástí té komunity jsou. Ale pod tímhle naleštěným povrchem jsou věci mnohem složitější. Nakonec z toho vznikla spíš taková sociální sonda do jižanské kultury.

V té době byl Houston naprosto přehlížený mainstreamovými médii. Když jste nebyl z New Yorku nebo z L.A., rapová komunita vás v podstatě ignorovala, tedy možná kromě Geto Boys. Díky tomu si hodně místních umělců vytvořilo vlastní, osobitý styl, vlastní labely, dokonce i vlastní drogy, jako třeba sizzurp a tak. Žádný velký labely jim do toho nekecali, mohli si dělat, co chtěli. Samozřejmě, že to nebyla jejich volba, aby byli takhle odstavený, ale v delším časovým úseku se to ukázalo jako pozitivum. Došlo jim, že radši, než aby se upsali nějakýmu velkýmu labelu, u kterýho by vydělali 50 centů za prodaný CD, tak si mohli udělat label vlastní, a na jednom prodaným CD vydělat třeba 7 nebo 8 dolarů a ještě si u toho ponechat tvůrčí svobodu.

Duke (Herschelwood Hardheadz), South Park, 2006

To mi trochu připomíná nezávislý soulové labely ze 60. let – ten nápad udělat si label v nějakým malým, zapomenutým městě, tam to nahrát, vyprodukovat a vydat. A to všechno bez podpory velkých hráčů, jako třeba Motown.

Jo, tenhle osobní přístup k hudbě je skvělý. Vyrůstal jsem na punk rocku, takže tenhle přístup fakt oceňuju.

Ty jsi dokumentoval londýnskou grime scénu ještě v době jejího největšího rozkvětu, teda ještě před tím, než ji mainstream stihl zprofanovat. Jsou si tyhle dvě komunity nějak podobný? Třeba tím, jak se tyhle uzavřené, zdánlivě komerčně nezajímavé scény dovedly prosadit a jak nakonec infikovaly hudební průmysl?

No, na grimu jsem pracoval jenom poměrně krátce, ale vlastně ano. Bylo to ještě v roce 2005 v Londýně a já jsem do té komunity nezabředl ani z poloviny tak, jako do té houstonské. Ale přitahovala mě jejich podobná etika a to bylo umění udělat něco originálního. A do toho ještě říkaly svůj, často těžký, osobní příběh. Obě komunity si jsou podobný v tom, jak se dovedly prosadit v rámci svý vlastní sítě pirátských rádiových stanic. Třeba jde o styl, jak DJ Screw dělal svý nahrávky a jak je pak šířil. Tahle DIY síť je v něčem srovnatelná s pirátskými rádiovými stanicemi londýnského grimu, které svou hudbu šířili s nulovou pomocí zvenčí.

Z-Ro, Missouri City, 2006

Taky máš za sebou knížku True Norwegian Black Metal. Jsou si tyhle dvě komunity nějak podobný? Mně přijde, že tam moc společných rysů být ani nemůže…

Je to vtipný, ale i když jsem vyrůstal v Houstonu, líp jsem zapadal, aspoň po fyzický stránce, v Norsku. Podobnosti tam jsou. Obojí to jsou okrajové hudební subkultury s vlastní etikou a estetikou, s vlastními pravidly. Ale obsah se samozřejmě liší, vůbec bych je spolu nespojoval. Ale třeba problémy se kterýma jsem se já musel poprat, byly dost podobné – musel jsem si zasloužit respekt u obou komunit. To se mi, myslím, podařilo díky přiměřenýmu chování, díky tomu, že jsem pořídil pár fotek a ty jsem jim pak přinesl ukázat v nějakým časopise. Časem takhle důvěra rostla a všechno šlo líp.

South Park, 2008

Zmínil ses, že v knížce taky jsou obrazy nablejskanýho hip-hopového života, ale ten je v kontrastu s fotkama chudoby každodenních útrap, které zažívá dost Američanů. Změnil se tvůj pohled na svět rapu poté, cos viděl i jeho odvrácenou stranu?

Jeden z hlavních cílů projektu byl ukázat tohle nastavené pozlátko a porovnat ho s něčím hlubším a lidštějším – ať už to jsou pomalovaný metalisti nebo ozbrojený rappeři v drahých autech. Tohle stojí nějaký čas a energii, protože lidi si svoji image hýčkají a nechtěj se jí často často vzdát. Třeba z padesáti fotek jenom jedna zachycuje toho člověka nějak reálněji.

Jsou to právě fotky, který lidi oslovují, protože všichni už máme po krk fotek namachrovaných rapperů. Kdyby šlo jenom o povrch, nestrávil bych na projektu tolik času. To samý platí o Norsku – kdyby šlo jenom o partičku chlapů, co někde v lese drží obrácený kříže, tak by se mi to rychle přejedlo. Tohle platí u obou subkultur. Čím se člověk dostane hlouběji do jejich historie, do hodnotového systému a rodinného zázemí, tím víc z toho dostane. Bylo těžký, najít ten správnej moment, kdy člověk nehraje, ale kdy je to právě on za nějakou svojí maskou.

Na tohle nebyl žádný standartní postup. Mělo to hodně co dělat s tím, že jsem měl dobrého editora, Johana Kugelberga, který mě i mému spoluautorovi, Lanceu Scottovi Walkerovi, pomohl vidět širší souvislosti, ne jenom shluk fotek a textu. Díky tomu je to zajímavé pro víc lidí. My jsme tak zabředli do komunity, že bylo těžké všechno objektivně zpracovat. Museli jsme postupovat velmi obezřetně a vytvořit knihu, která reflektuje realitu dané scény a zároveň nepohorší lidi, co nám přístup do komunity umožnili.

Dope E (Terrorists), Third Ward, 2004

Pár lidí v knížce jsou stoupenci radikálního černošského hnutí Black Power a podobných filozofií. Měli jste s tím nějaké problémy?

Většina lidí, kteří k tomuhle inklinovali, nám kvůli barvě kůže nedělali problémy, protože poznali, že máme dobré úmysly a že se orientujeme v problematice, která je pro ně tak palčivá. Například Dope E z Terrorist, ten chlápek co drží pušku v okně, se stal naším dobrým kámošem a zasloužil se o to, že nás komunita začala brát. Myslím, že jim šlo hlavně o válku proti konceptu „bílého muže“ jako takového. To není o barvě pleti, ale spíš o mocenském systému, což byla jedna z věcí, které jsem na začátku toho celého projektu vůbec netušil.

Více rapu na VICE:

Danny Brown nás provedl chátrajícím Detroitem

Smack

Ahoj, já jsem Iggy Azalea a ráda rapuju, když mě lidi plácají po zadku