Týden jsem poslouchala jenom Abbu, abych zjistila, jestli mi to změní život

V návaznosti na svůj předchozí článek o tom, jakej hell může být jeden týden jen na syrové zelenině a ovoci, jsem se rozhodla, že zkazit si žaludek nestačí. Ne že bych se vědomě hlásila k masochistům nebo se až s přehnaným potěšením rochnila ve vlastním utrpení: možná ale, že taková očista není úplně od věci. A aby celý proces dosáhl vesmírné rovnováhy, rozhodla jsem se otevřít své čakry skrze jednu z nejradikálnějších metod duševní očisty – týdenním poslechem největších šlágrů ABBY.

O technikách systematického poslechu hudby, tónů či rytmu se vědělo už dávno před tím, než jsme shodili srst a slezli ze stromů. Své úplnosti ovšem tento rituál mohl nabýt až po roce 1973, kdy nebe Švédska osvítila podivná zář a vyšlo první album Ring Ring – od té doby už svět nikdy nebyl jako dřív…

Probouzím se a venku sluníčko, takže plná optimismu ještě v posteli začnu stahovat pěkně postupně celou jejich diskografii. Nevěřím svým očím, kolik toho na mě Wikipedie vyplivla. Po několikátým albu, dvou kafích a půlce tabulky čokolády začínám přehodnocovat negativní názor na placenou službu internetových úložišť. Jelikož na to mám celých dlouhých sedm dní, vezmu to poctivě od začátku. Taky nebudu přepínat písničky, který se mi nelíbí – přece jenom by jich moc nezbylo. Ale jako není to zas taková tragédie – Abba jede!

Při vymýšlení tohoto ďábelského plánu jsem ovšem opomněla zásadní riziko celého procesu – drtivý dopad na můj společenský život. Bydlím v centru Berlína a místo chození po barech, kavárnách a koncertech se ukrývám doma, abych nedejbože neslyšela nějakého jiného interpreta. S přibývajícími songy ovšem úměrně přibývá i počet vypitých skleniček vína. Někde mezi Love Isn't Easy a I Am Just A Girl se ze mě stává přiopilá buchta s rozmazanou řasenkou smutně vyhlížející z okna do páteční noci zasněžených berlínských ulic.

Budík vesele vyhrávající Waterloo, jednu z největších hitovek téhle vypatlané čtyřky, házím na druhý konec pokoje. Nicméně si nenechám zkazit náladu, a abych zcela nezanevřela na severské národy, přemítám, za co všechno bych Švédsku mohla být vděčná. Kromě nesrozumitelných návodů na sestavení trojdílné skříně a unisex bílých triček z H&M mě toho moc nenapadá.

Kolem poledne, při vaření oběda, si ale bezděky uvědomím zásadní a lehce děsivý moment – podupávám si do rytmu Cassandry, jednoho z nejotřesnějších singlů těchto švédských maniaků. Začíná to být zlý. Večer taky špatný, i když je ticho, pořád je slyším.

Začíná mi být trochu trapně. Nejenže jsem na tento týden v rámci všeobecného psychického zdraví a pohody utnula kontakty se všemi přáteli, teď si o mně začínají myslet své i moji spolubydlící. Možná to jsou prvotní stadia paranoie, nicméně co byste si mysleli o holce, která se k vám přistěhuje a pak celý dny zavřená v pokoji poslouchá postupně všechny desky ABBY? A nejde jenom o mě – může to mít celostátní následky. Obecně vzato, nemůže například narušit naši turistickou infrastrukturu roznesení této poplašné zprávy (nejezděte do Čech, poslouchají tam jenom ABBU!)

po Irsku a Španělsku, odkud moji spolubydlící pocházejí?

Odpolední cestu do galerie jsem se rozhodla posichrovat sluchátky s pořádně našláplým playlistem těch největších vypalovaček. Na dně druhé skleničky vína vypité večer doma pod peřinou se píše, že Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid jsou mými jedinými pravými přáteli.

První dny poslechu mi všechny písničky přišly jako remixy jednoho a toho samýho songu. Dneska už ale rozlišuju drobné nuance, a dokonce by se snad i dalo říct, že se mi v hlavě vytváří playlist best of. Chvílema se přistihnu, jak si podupávám do rytmu a nebo si, při vzácných chvílích ticha, pobrukuju melodii. Začínám mít vážnou obavu jak o svůj hudební vkus, tak i psychické zdraví.

Chci si pustit něco jinýho! CHCI SI PUSTIT NĚCO JINÝHO!!!! Na světě je tolik dobrých interpretů, co nenosej zvonáče a je jim rozumět, tak proč zrovna ABBA? Za co?? Začínám nenávidět Švédsko a všechny ostatní severský státy, při poslechu Hole In Your Soul přísáhám, že v Ikeji už si nikdy nekoupím ani podložku pod hrnek.

Večer mě přijíždí vysvobodit kamarád, který se jako 120% gay slitoval jak nade mnou, tak i nad Abbou, nicméně i on po prvním albu vypíná rádio se slovy, že podobný songy poslouchá každej večer, když se mu na střeše mrouskaj kočky.

Předposlední den. Nemám co bych napsala víc.

A je to tady! Celý den jenom přemýšlím, do jakýho klubu zítra zajdu a co si pustím ke snídani! Večer si ale jako zlatý hřeb stáhnu muzikál Mamma mia!, který bych se nikdy dřív ani nepokusila zhlídnout jednoduše proto, že kombinace ABBY a muzikálu ve mně vždy vyvolávala náhlé panické záchvaty. U závěrečné scény pláču, rozhodně to ale není dojetím.

Takže shrnuto podtrženo, na žebříčku otřesnosti od 1 do 10 tomuto týdnu dávám 56. Mimo naprostý společenský úpadek, zviklanej hudební vkus a počítač zasranej všema jejich deskama se u mě začínají projevovat první náznaky sociálních fobií a alkoholismu. Taková varování by se společně s fotkami vyhořelých chudáků měla v rámci ministerstva zdravotnictví lepit na každou desku téhle pošahané skupiny. Z nějakého podivného důvodu sama sobě ale nedovolím všechny ty ďáblovy hříčky hudebního průmyslu smazat ani z laptopu, ani z mobilu, nevím, možná jako bolestnou připomínku této těžké životní zkoušky. Předpokládám ale, že si je minimálně dalších několik desetiletí dobrovolně nepustím.