FYI.

This story is over 5 years old.

VICE Loves Magnum

Steve McCurry jezdí na hrozná místa a vrací se s neuvěřitelnými fotkami

Může se časem změnit to, jak válku vnímáte, ale nikdy se vůči ní nemůžete stát bezcitnými.

Magnum je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, její fotky už jste pravděpodobně viděli. Nové členy agentury vybírají pouze její stávající fotografové, takže se mezi ně dostanou jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, budeme tu jejich fotografy pravidelně představovat.

Steve McCurry je asi nejvíc známý skrz fotografii holky Sharbat Guly, která je v obecném povědomí zapsaná jako „Afghánská dívka" a která se v době sovětské okupace Afghánistánu poprvé objevila na obálce National Geographic. Rychle se pak stala jednou z nejznámějších fotografií na světě. Byl to ovšem jen malý výsek z jeho práce, která se dlouhodobě zabývala bojem Mudžáhedínů proti sovětské válečné mašinérii v polovině osmdesátých let. Snímek ho tehdy pasoval do role velmi vlivného fotožurnalisty a i díky němu mohl později nadále dokumentovat dopad válek na lidipo celém světě.

Reklama

Ocenění za svou více než třicetiletou práci posbíral také dost, a tak jsem mu zavolal, abych zjistil, jak ho práce málem zabila a jak ho ovlivnily všechny ty hrůzy, které byl zvyklý celá léta vídat.

VICE: Ahoj Steve. „Afghánská dívka" je pravděpodobně jedním z nejikoničtějších snímků dvacátého století. Není trochu otravné, že z celé tvé práce je právě jedna fotka považovaná za tu, která tě nejvíc vystihuje?
Steve McCurry: Ani trochu, ve skutečnosti je tomu naopak. Myslím si, že mě tohle ani nikdy nenapadlo.

V Afghánistánu jsi tehdy pracoval docea dlouho. Jak se tam změnila situace, když to porovnáš s dneškem?
Vždycky to bylo nebezpečné místo a dodnes se tam pořád bojuje. Kdykoliv, když jste v blízkosti konfliktu, je to nebezpečné. Řekl bych, že na začátku měli Afghánci k cizincům dobrou vůli… nebo víceméně ke komukoliv, kdo byl ochoten jim pomáhat. Indie, Evropa, Čína a Amerika, ti všichni byli vítáni, pokud neměli nic společného se Sovětským svazem. Nyní je to ale přesný opak, Taliban vnímá Západ a NATO jako nepřátele, takže díky místu, kde jsem se narodil, mě považují za nepřítele. Předtím brali rukojmí a žádali výkupné, nyní vás klidně z politických důvodů zabijí.

Přijde ti Afghánistán nebezpečnější než jiná místa, kde jsi pracoval?
Všechna místa byly válečné zóny, což sebou pochopitelně nese různé problémy.Afghánistán, Irák během Války v Zálivu, místa jako Beirut nebo Kambodža… Ale ano, pravděpodobně Afghánistán bude ten nejnebezpečnější. Když jsem tam byl v roce 1979 až 1980 s mudžáhedínskými bojovníky, byli jsme často mimo jakoukoliv civilizaci, nejbližší silnice byla třeba dva dny daleko. Často jsem tam byl s muži, kteří ani nebyli dobře vytrénovaní a se kterými jsem měl spoustu komunikačních problémů, teď myslím hlavně jazykovou bariéru. Bombardovali nás minomety, dělostřelectvo i letouny a já tam byl s bandou chabých bojovníků, kteří sice byli stateční, ale velmi špatně trénovaní.

Reklama

Bylo to pak někde ještě horší?
Ano, v Iráku, hlavně v období pod Saddámem Husajnem. Nebyla tam buď žádná, nebo jen velmi malá kooperace s fotografy. V té době měli velmi špatný vztah k médiím, a pokud vůbec, tak se dalo pracovat jen v Bagdádu.

Snažili se někdy sabotovat tvojí práci?
Ano, byl jsem sabotován v tom smyslu, že jsem nemohl opustit hotel a dělat svou práci. Nemůžu říct, že bych byl rukojmí, ale něco jako zajatec to vlastně bylo.

Ocitl ses v nebezpečné situaci víckrát než jiní fotografové - byl jsi při nehodě letadla, střelili tě, byl jsi bombardován a tak dále. Do jaké míry se do těchto situací pouštíš vědomě?
Myslím, že jsem vždycky chtěl pracovat s určitou zárukou bezpečnosti. Někdo, kdo je reportér nebo fotograf, musí pracovat se schopnými lidmi, překladateli a průvodci, aby mu dopomohli k porozumění celé situace. Vždy chci být opatrný. Takže jo, takovýmhle způsobem jsem se vždycky snažil fungovat. Samozřejmě, že místa jako Sýrie nebo Libye jsou riskantní, ale stále chceš pracovat, jak nejlíp to jde, ale s nějakou zárukou bezpečí.

Odhadl jsi někdy nějakou situaci tak špatně, že jsi toho pak litoval?
Jednou v Jugoslávii jsem špatně odhadl situaci s malým letadlem, které nakonec skončilo v jezeře. To bylo… ani nevím. V těchto místech se vždy snažíš najít nějakou rovnováhu. Na jednu stranu na sebe musíš vzít nějaké riziko, nemůžeš být úplně vystrašený, ale zase si musíš spočítat rizika, zvážit situaci. Občas je to náhoda, nikdy si nemůžeš být úplně jistý. Ale můžou tě zabít, i když jdeš po ulici v Londýně nebo v New Yorku, že jo?

Reklama

Myslíš, že už tě nebezpečí dneska moc nevzrušuje?
Myslím, že čím víc zkušeností máš, tím víc ti dochází, jak vratká je povaha práce na nebezpečných místech. Na začátku je pravděpodobně každý trochu naivní a nerozumí všem aspektům, dimenzím a možnostem, se kterými se bude muset potýkat. Nemyslím si ale, že bych si na to kdy zvyknul nebo že bych se s tím kdy smířil. Můžeš se změnit v tom smyslu, jak se s tím vyrovnáš, ale nemyslím si, že bych ses vůči tomu někdy stal necitelný. Nikdy se z toho nestane rutina. Když vyprávíš příběh nebo popisuješ nějakou situaci, musíš zvládnout svou práci a udělat to vždy nejlépe, jak umíš. Ale nemyslím si, že bych si na to někdy zvyknul. Násilí a válka jsou vždycky ostrašující.

Více snímků od Steva McCurryho:

Pracovník uhelného dolu s cigaretou, Pol-e-Khomri, Afghanistan, 2002

Trénink šaolinských mnichů, Zhengzhou, China, 2004

Havana, Cuba, 2010

Hamer Tribe, Omo Valley, Ethiopia

Kluk v letu, Jodhpur, India, 2007

Rajasthan, India, 2009

Studna a ptáci, India

Žena si čte na slunečním světle, Thailand, 2012