Nová vlna drag queens, stylizací do co nejextrémnějších podob ženských osobností, opět nabourává tradiční pohled na genderová témata. Princess Julia potkala a vyzpovídala některé z královen dnešní scény.

Jak vznikla tvoje stylizace do podoby, kterou jsi pojmenovala Edith Piaf?

Edith Piaf se zrodila díky soutěži Lipsync1000 v londýnským klubu The Glory. Bylo to vůbec poprvý, co jsem se rozhodla vystupovat a tak neuvěřitelně se mi to zalíbilo, že se z toho nakonec stala moje posedlost.

Máš pocit, že pomocí svýho drag alter ega dosahuješ extrémní podoby ženskosti?

Pokaždý, když se oblíkám jako drag, má to jinej význam ve vztahu k odlišnosti pohlaví, pocitu ženskosti i celkově k vnímání těla. Někdy jsem naprosto vykonstruovaný a přehnaný zhmotnění obecnýho pohledu společnosti na ženskost a jindy jsem zas jenom taková bezpohlavní klaunská postavička. Drag dává člověku neuvěřitelnou moc vyjadřovat spoustu věcí o obou pohlavích, přitahuje pozornost a taky poukazuje na to, jak je vlastně směšný neustále trvat na genderovým vymezení.

Máš nějakou radu pro úplně obyčejný holky, co by měly chuť vytvořit si svou vlastní drag osobnost?

Pro mě jako normální ženskou přináší možnost stát se na chvíli drag queen hrozně posilující pocit. Všechen nesmyslnej stud, nesmělost, rozpaky a další úplně zbytečný blbosti, který se tak nějak vztahujou k mýmu ženskýmu tělu, ze mě v tu ránu opadávaj. Najednou se stáváš neuvěřitelně přehnaným a zároveň nezlomným ztělesněním sebedůvěry a síly. Drag je hrozně osobní forma umění. Nalezení vlastního koutku, místa, kam přesně zapadáš a nikdo na tebe nemůže, to člověku fakt pomáhá uvědomovat si svou vlastní skrytou sílu.

Co pro tebe znamená pojem drag?

Vnímám drag jako nástroj pomocí kterýho si můžeme hrát se společností definovanou povahou genderu, s tím, jak si ho většinová společnost vykládá. Spousta lidí vidí drag queen jen jako někoho, kdo si hraje na to, že je ženská. Ale já sama jsem žena, která se pomocí pestrobarevných parodií na „bílou ženskost" snaží pracovat s pojmy, který provázely růst jejího vlastního těla.

Kdo je tvým vzorem?

Amanda Lepore.

Která část tvorby tvýho vzezření byla největší výzvou?

Nejdýl mi trvalo vymyslet obličej. Chtěla jsem dosáhnout něčeho mezi Marilyn Monroe, Marlene Dietrich a Jessicou Rabbit. Pořád se snažím, aby můj vzhled víc a víc šokoval, oslňoval a přitahoval.

Být součástí komunity je pro tebe důležitý. Jakým způsobem tě tvá komunita podporuje?

Většinu queer míst ovládají „normálně" orientovaný bílí chlapi a řekla bych, že je dobrý si uvědomit, že v takovým prostředí se může často vyskytovat třeba mizogynie, rasismus nebo transfobie. A ať už jako jednotlivci nebo komunita, měli bychom se soustředit a navzájem podporovat v tom, abychom o podobnejch věcech nemlčeli a otevřeně o nich promluvili, když se s nima setkáme.

Myslíš, že jsi sama určitým způsobem změnila nějaký nepsaný pravidla?

Vzbouřila jsem se proti tomu základnímu pravidlu, který tak nějak definuje, kdo se může stát drag queen. Ale určitě nejsem první ani jediná! První takovou drag queen, kterou jsem potkala, byla Holestar. Ona se zkrátka nehodlala smířit s tím, že lidi přehlíží nebo vůbec neuznávají její práci. Často ještě můžete narazit na takový samozvaný strážce, co se snažej striktně definovat a udržet nějaký drag pravidla, ale možná by měli mít strach, protože v poslední době stále více lidem začíná docházet, že nejlepší drag je ten, kterej žádný pravidla nemá.

Jak je možný, že ti zrovna převlíkání dodává sílu?

Převlíkání, to je prostě moje duše. Sílu mi dodává pocit, kterej cítím, když jsem se svým novým báječným vzhledem součástí nadšenýho davu, co dělá a prožívá úplně to samý jako já. Najednou tuším, že společně bychom mohli změnit svět!

Jak vznikla scéna Sink The Pink, jejíž součástí jsi i ty?

Vznikla z pocitu, že nám něco chybí. Člověk chodil na party, kde neustále cítil takovej nádech vážnosti a odsuzování. A my přitom toužili bejt na místech, kam můžem přijít oblečený třeba jako sexy roboti, lézt po stolech a tancovat na největší popový vypalovačky s podobně smýšlejícíma lidma. Tak se zrodilo Sink The Pink. No a dneska jsme obří rodina, která čítá tři tisíce skvělejch bláznů a schází se pravidelně čtyřikrát ročně v londýnským klubu Troxy. Žijeme všichni podle jednoduchejch Sink The Pink pravidel: svoboda, tolerance a láska.

Jakým způsobem byste si přáli inspirovat ostatní?

Tím, že dáváme lidem možnost zažít noc, která říká: „přijď za námi, tak nejvíc sám sebou, jak jen to jde, zkrátka TY – a budeš tu vždycky vítán, oslavován a milován". Naší obrovskou společnou vášní je tvořit a nabízet místo pro podobně smýšlející jedince, kteří za námi můžou kdykoli přijít a najít sami sebe, experimentovat s různými vzhledy, hrát si s genderem, zapomenout na svý trápení a vykašlat se na konformitu.

Jakým způsobem ženy vyčnívaj z formičky pro klasický drag queens? Většinou jde přeci o chlapy.

Drag byl vždycky hodně radikálním, téměř politickým aktem. Když se klasickej drag začal pozvolna ubírat do mainstreamu, otevřel se tím prostor pro nalezení jinejch cest, pro větší experiment - a ženský drag queens jsou jedním ze skvělejch příkladů.

Tvůj manžel je taky drag queen. Sdílíte spolu nějaký podoby nebo tipy?

Jsem strašně šťastná, že mám partnera, kterej se mnou sdílí spoustu stejnejch vášní, vlivů a taky kamarádů – a hlavně tu celkovou touhu převlíkat se a v jednom kuse pařit! Jsme spolu už skoro osm let a přesto, že máme stejný zájmy a určitej dopad na styl toho druhýho, pořád tíhneme k vlastní originální interpretaci a nemusíme se teda moc zabejvat tím, že bychom vypadali hodně podobně.

Čím tě současná drag scéna nejvíc nakopává?

Jednoznačně přijetím a podporou. Je to neuvěřitelně silnej zážitek.

Čím tě vystupování jako drag inspiruje?

Jít do klubu v drag převleku je pro mě jako vykládat každýmu přítomnýmu člověku vtip; když se oblíknu směšně tak zkrátka chci, aby to všechny donutilo se smát – smát se mně a smát se se mnou.

Přála bych si, aby to ostatní inspirovalo. Spousta holek se ptá, jak má začít, ale je to prostě jako se vším – zkrátka do toho nějak vpluješ. Žádný povolení nepotřebuješ.

Kam na svý podoby chodíš?

Studovala jsem módu na vysoký (nedělali jsme to náhodou všichni?!), takže umím kreslit i šít. Inspirace pro mý kreace vykvétá z docela všedních věcí, loga a obaly od křupek, to jsou moji nejlepší kámoši. Když někdo sprostě nadává, hned se začnu smát. Jo, takový věci mě inspirujou.

Drag dneska tvoří kluci i holky dohromady, nachází úplně nový způsoby sebevyjádření. Co to podle tebe vypovídá o současný společnosti?

Rovný lajny genderu se postupně víc a víc rozostřujou, pro drag není tvoje sexualita ani gender důležitej. Drag je o tom, jakej si pro určitej moment rozhodneš vytvořit vzhled a taky proč. Důležitý je to skrytý poselství. V komunitě Sink The Pink říkáme, že „queerujeme normy". Dnešní svět stojí pěkně za hovno, když se to vezme z toho politickýho hlediska, ale my se umíme spojit dohromady kreativitou. Slovy Belindy Carlisle: „Sníme stejnej sen, chceme stejnou věc!"