Česko/slovenská filmová naděje z Berlinale

Zrovna mizí z facebookových zdí poslední dojmy z letošních lvích a oscarových skandálů, který asi nejlíp vystihuje lehce netradiční tleskání Nicole Kidman. Ještě předtím ale proběhlo neméně podivný Berlinale, kde pro několik desítek filmařů z celýho světa kariéra právě začíná. Tady si jich možná někdo konečně všimne a spustí se krásnej, ale zdlouhavej koloběh, na jehož konci snad čeká nějakej ten medvěd, palma nebo ta zlatá soška muže, kterou si prvně možná omylem ošahá někdo úplně jinej. O tomhle podivným světě a budoucnosti festivalovýho filmu jsem se bavila se třema zástupcema Česka a Slovenska na Berlinale Talents. Dva producenti, jedna animátorka. Třeba se jejich strastma a slastma inspirujete. Nebo naopak.

„Proč si neseženeš skutečnou práci?" ptá se jedno z hesel letošního Berlinale Talents, současně upozorňující na často pronášené formule, slýchané nejen začínajícími filmaři, ale i ostatními umělci a dost možná spoustou dalších profesí, které se můžou zdát jako „příliš volnočasové". Co to ale znamená skutečná práce? Jaký parametry musí splňovat? Kolik má člověk vydělávat? Dá se tomu říkat práce, když to má člověk i jako koníček? Spoustu otázek matoucích mladýho člověka při směrování svojí kariéry propojený s nejhlubšíma obavama zhmotněnýma ve větách těch zkušenějších. Nad černým zakouřeným kafem s ještě černějšíma myšlenkama o svojí budoucnosti, jejíž realizace je oddalovaná nedostatkem peněz a důvěry shora. U filmu ještě podpořený zaručenýma názorama zkušenějších z oboru, případně potenciálních sponzorů, který mají úplně jasnou představu o jakýmkoliv potenciálním divákovi.
„Tohle nemá publikum."
„Tohle tě dostane do velkých potíží."
„Tenhle film vám nikdy nikdo nezafinancuje."
Pyramidy spolehlivých rad, který jsou nakonec jenom subjektivníma názorama jednoho nebo pár lidí. Kde by dneska byla J.K.Rowling, kdyby je poslouchala? Walt Disney? Gates? Elvis? Marilyn Monroe? A konečně: Spielberg? Možná by byli nucený se uchýlit k něčemu provizornímu, aby našetřili, než se dočkají realizace svýho umění a následně toho nekonečně oddalovanýho uznání. Nebo aspoň povšimnutí. Přidejte pár dalších každodenních podrývání dost možná zatím neexistujícího sebevědomí. Není vyloučené, že to začínajícího autora zdrtí natolik, že skončí ještě předtím, než stihne vůbec začít. Protože nezapadá do zajetých tabulek úspěšnosti? Spousty autorů ale díky neutuchající naději a vůli pokračovat nakonec následně prorazí paradoxně mnohem výrazněji. Pravda je ale taková, že vám nikdo skutečně nemůže říct ani naznačit, že to, co se chystáte udělat, bude sračka. Vlastně nemáte šanci se to dozvědět dřív, než to skutečně dotáhnete do konce a nabude to hotový podoby. Do tý doby to nikdo neví, takže to stojí za to, i kdybyste si měli nějakej takovej výrok potvrdit.

Berlinale Talents je kampus představující každej rok nadějný filmaře z celýho světa, rozřazený do kolonek podle státu, který reprezentují. Okolo 250 lidí se širokou škálou (ne)zkušenosti. Pod Českou republikou se tenhle rok objevilo jediné jméno – Michal Kráčmer. Producent vlastní společnosti Analog Vision napůl s další producentkou objíždí festivaly se svýma projektama už několik let. Pořád se řadí mezi mladé autory čekající na tu správnou dávku podpory. Zdůrazňuju slovo správnou, nejde primárně o to, aby byla skromná. Dle Michalových slov vás totiž můžou odmítnout i z důvodu, že „je to strašně levný a jim to připadá trapný", a tím pádem to pro potenciálního investora ztrácí na lukrativitě, i když to vypadá na krásnej film. „Kdybyste chtěli 200 nebo 300 tisíc euro, to vám dáme hned. Jak říká Klaus: Musí si to na sebe vydělat. Takže asi půjdem makat do Lidlu nebo co." Běžné problémy. Skoro jako když máte chuť na obyčejnou tatranku, ale rodiče vám chtějí koupit jen magnum ve zlatým obalu, aby byla jejich investice pořádně vidět.

Do slovenského výběru se propracovaly dvě slečny, sales managerka Michaela Čajka působící v Praze a bratislavská animátorka Marta Prokopová. Když se dostanete do výběru takhle známýho festivalu, znamená to, že máte talent? Ptala jsem se těchhle tří nebojácných zástupců, jaký bylo Berlinale, co dělají, budou dělat a kam film v jejich očích plných ideálů směřuje. Na vizi filmový budoucnosti.

V čem myslíš, že je tvůj největší talent?
V Berlíně, jo? (smích) Ukecat lidi. Kromě paní za přepážkou teda.

Jak bys charakterizoval to, čím se zabýváš?

V naší společnosti děláme projekty, který jsme našli, nebo za náma někdo přišel a jsou to shodou okolností dva dokumenty. Oba mají shodnou velkou mezinárodní stopu, jsou to koprodukce, univerzální příběhy, i když jejich režiséři žijí v Česku. Ukrajinka Anna a Greta, napůl Češka a napůl Švédka. Nejlíp umíme asi jít s filmem na mezinárodní trh, zařídit distribuci filmu, všechno. Kdybychom dělali čistě českej film, u nás nejsme tak zavedený a televize nám tolik nevěří, nedali by velkej budget. Ale mám už docela dobrý renomé po Evropě. Nejsem teda nějakej superznámej, mám ale mezinárodní ocenění, pár úspěchů s festivalama, na to ty lidi slyšej.

O čem jsou tvoje současný projekty?

Dva dokumenty, který jsou už ve výrobě. První z nich dělám s Aničkou Kryvenko. Je to film  Můj neznámý vojín o okupaci Československa 68, ale z pohledu okupujících vojáků. Cílem toho filmu je vytvořit/rekonstruovat emoce lidí z obou stran, jak okupujících, tak civilistů během událostí toho osmašedesátýho, a to na hranici experimentálního archivního doku filmu.
Druhý je klasičtější dokument Kiruna 2.0 Grety Stocklassy o švédským městě za severním polárním kruhem. Vzniklo teprve před sto lety kvůli ložiskům železný rudy. Začali tam těžit, jenže teď je ruda pod městem a začínají těžit pod ním, proto ho musí posunout o pět kilometrů na východ. Doslova přesouvají na velkých tracích baráky nebo je bouraj a znovu staví. Zároveň je tam švédská vesmírná stanice, z který vystřelujou rakety, jejich výzkumná stanice a univerzita. Nebo sámskej parlament i uprchlíci relokovaný z Jemenu ze Sýrie a podobně, takže jsou chudáci v těch minus čtyřiceti, a teď je ještě přesouvají i s barákama. Je to takovej portrét města, který nemá žádný kořeny, protože popravdě i těch pět kilometrů dál je zase ta železná ruda. Za čtyřicet let se budou muset zase posunout. Točeno ve švédštině a ve Švédsku s částečně švédskou režisérkou, ale tak univerzálně, že se nám podařilo dostat peníze i z českýho fondu. Je to město, kde se koncentrují problémy našeho světa.

Kam bys rád směřoval jako producent (nebo jako člověk)?

To je vlastně docela jednoduchý. První směr je dělat projekty na mezinárodní úrovni, hlavně z distribučního hlediska, to znamená dělat věci, který mají šanci se chytit v zahraničí, což neznamená nutně, že jsou rovnou v angličtině, ale je v tom určitá výhoda. Druhým jsou moderní technologie. Rád přemýšlím nad VR, chtěl bych vyvíjet takový dokumenty. Není to nic novýho ze světovýho hlediska, ale z českýho pohledu je to zatím docela neprobádaná oblast. A i další, protože se o tom mluví, ale digitální distribuce filmu už za chvíli bude opravdu frčet naplno. Vždycky si beru docela dost z her, kde to funguje už asi deset let. Všechny hry jsou na Steamu a jede to skvěle. Nebráním se ani dělat věci na web, třeba webovej seriál.

Máš nějaký témata, na který se zaměřuješ?

Já konkrétně bych se chtěl věnovat teplejm filmům. LGBT „problematice". Zaprvé k tomu mám blízko, když jsem teplej, zadruhý je to popravdě z obchodního hlediska docela neobsazenej trh. Z východní Evropy vzniká strašně málo teplýho kontentu a je celosvětově hodně žádanej. Ať už na festivalech, v televizích, tak VOD, opravdu všude. Mám už nějaký věci různýho formátu dlouhodobě ve vývoji, snad se mi to pak podaří prodat do světa. Kombinuje to tak trochu obchodní strategii s něčím, co může mít sociální dopad.

Viděl jsi nějaký filmy na Berlinale?

Viděl jsem čtyři minuty VR filmu, kterej byl tak odpornej, že jsem to nedokoukal. Měl čtrnáct minut. Z toho, co jsem chtěl vidět a neviděl, a jaký to bylo? (smích) Obecně mě lákala sekce Forum expanded, ta většinou mívá nejlepší filmy, většinou na hranici divácký snesitelnosti. Často zajímavý formou, hraný experimenty. Už tam nemusí mít člověk premiéru, tak tam byly i filmy ze Sundance, z Benátek a tak. Občas je to takovej bizár, že si říkáš: „Bože, to je debilita." Takovejch je tady samozřejmě milion a nevíš vůbec, jak se do Berlína dostaly, nemají žádný další festival ani distribuci. Ale to je i v Cannes. Je v tom dost politiky, Berlín je opravdu politickej festival. Tahají hodně filmů ze Středního východu, Jižní Ameriky, Afriky a hrozně se tím dmou. Pamatuju si, že předloni udělali první teplej vietnamskej film, okamžitě byl v hlavní soutěži. Byl tak blbej, ale byl vietnamskej, teplej, a navíc první… takhle funguje Berlín. Mají fond na podporu minoritních projektů mimo EU. Aby se sem člověk dostal, potřebuje mít teď ideálně něco o teplejch černoších z Ugandy. Ještě před třema rokama to bylo jinak. Premiéroval tu Grandhotel Budapešť, letos v soutěži nic takovýho nemáš. Je tu sice Agnieszka Holland a Kaurismäki, což jsou slavný autoři, ale předtím toho bylo víc. Všichni chtěj mít film v Cannes nebo v Torontu, ale Berlín už je takovej příbuznej, sotva se drží na třetím místě.

Jak to teda funguje s přihlašováním filmů na festivaly?

U velkých festivalů to funguje trochu jinak, ale když se bavíš s těma selektorama menších festivalů, zjistíš, že když film přihlásíš tou standardní selekcí přes web, tvoje šance být na festivalu je mizivá. Prostě ždímačka na peníze. Je to dost drahý přihlásit ten film, třeba i 150 eur, někdy 200 dolarů jenom za přihlášku.

Čím je Berlinale výjimečný?

Vlastně nevim, čím pro běžnýho diváka. Já sem jezdím, protože je tu velkej trh. Kdybych neměl film, co tady řešit, tak do toho Berlína velmi pravděpodobně asi nepojedu. Spoustu těch filmů můžu vidět někde na netu, ty zajímavý budou i v distribuci v Čechách, spousta z nich bude ve Varech. Proto to pro mě není tak strašně zásadní, to je jedna věc, a je to taky malinko drahý, by se dalo říct. Nemuselo by, ale když bydlíš v hotelu, musíš jíst… Ono se to nastřádá. Normálního člověka by mohlo nalákat asi to, že tenhle festival je opravdu jedinej z těch největších v Evropě, otevřenej lidem jako třeba Karlovy Vary. Cannes je zavřenej festival jenom pro profesionály.

Jak je podle tebe uživatelsky nastavený?

Nejlepší reference asi je, že jsem mluvil předloni s německým taxikářem, co mě vezl po Berlíně. Ptal jsem se, jestli taky chodí na filmy. Třeba šedesát mu bylo. A on že jo, že ho to hrozně baví, choděj na všechny ty asijský filmy s ženou, byl z toho nadšenej. Tady maj ty projekce dost vyprodaný. Skoro všechny promítání jsou dělaný tak, že máš několik procent lístků alokovaných pro profesionály, pak pro studenty, talenty (jo, to jsem já), novináře a zbytek pro veřejnost. Ale profesionálové za to taky platí, akreditace je drahá, abyste si nemysleli. Není to, jako že jen obyčejný lidi musej platit. Je zajímavý, že jsi ve městě a máš možnost koncentrovaně vidět filmy, který už nikdy na vyprodaný premiéře neuvidíš, jsou něčím exotický, zajímavý a někdy dobrý. Nejsou to zas všechno úplný sračky. To se ti popravdě v Praze nestane, protože můžeš jít třeba na Festival skandinávských filmů, ale nemáš to takhle koncentrovaný, kurátorovaný. Ve Varech trochu jo, ale Berlín je větší a prestižnější než Vary. Když chceš vidět Richarda Gera, Pattinsona, Maggie Gylenhall…

Co říkáš na výběr filmů z Česka a Slovenska? Viděl jsi něco?

Ne, to nedělám nikdy. Ani v Cannes. Na český filmy prostě nechodim, protože je uvidím doma. Nebudu plejtvat časem v Berlíně. Leda kdyby to byla moje premiéra, to si ten čas udělám. V Berlíně funguje hodně, že potkáš takový ty největší cinefily, novináře, programery dalších festivalů a ptáš se: Na co mám jít, na co mám jít? Protože nemáte čas jít na všechno. Bohužel nemůžu pomluvit Masaryka, protože ten má až dneska premiéru, takže to kdyžtak pomluvím zítra a dopošlu to. Pátá loď je prej pěkná, na to se těším, mohlo by to být fakt dobrý. Ale má to odpornej vizuál, to zdůrazňuju, si říkám, jak je možný, že takovej film může někdo koupit. Vypadá to jak čokoláda Orion. Opravdu, ten film je sociální drama o dětství z paneláku, ale je tam nějaký divný hvězdný nebe, který vypadá opravdu jak Orion. Trochu jak Pearl Harbor. Nechutný.

To je ten film o holce, co ukradne dvě mimina?

A jsou v celofánu od čokolády nebo něco takovýho? Mimochodem, nečeským divákům by to mohlo připomínat třeba Lindt čokoládu, variant je hodně.

Je něco, co tě tady letos překvapilo? 

Fakt je ten, že jsem byl letos strašně nasranej z jedný akce talentů, protože jsme měli večeři, která je takovou největší oslavou networkingu. Je tam 400 hostů a ty talenti s dalšíma profesionálama, lidi z poroty, takovej mix. Přišel tam Dieter Kosslick, šéf berlínskýho festivalu a měl řeč. Začal tam mlít něco hrozně politickýho v tom smyslu, že my jsme ty filmaři, co mění ten svět (oni ještě na talentech chtějí hrozně motivovat) a že vlády těch zemí se zbláznily a jsou pravicový a pak začal řvát a házel pěstí do vzduchu: „Do prdele s vládou, do prdele s vládou, musíme jim dokázat, že nemaj pravdu!" A ty si říkáš: „Ty debile, kdo ti to tady asi platí celý? Sis to zaplatil sám ze svýho?"Se všichni složili a dali mu stovky milionů, aby tady měl festival. Pokrytectví nejvyšší úrovně. Všichni ostatní hrozně tleskali. Říkám: Děláte si prdel? Slyšeli jste, co právě řekl ten člověk? Docela průser. Na těch talentech jsou ty lidi jinak fakt talentovaný, že si říkáš: Proboha, co jsem to za nulu. Ten vyhrál Oscara, ten byl nominovanej na Oscara, ten vyhrál Zlatou palmu. Bez prdele, všichni. Všechny profese, mladý lidi pod třicítkou většinou. A pak přijde Kosslick a bude jim vyprávět o tom, jak mají srát na vládu, v Evropě, kde se filmy točej hlavně ze státních peněz. Zároveň ty jejich letošní hesla jsou super, ale nějak jsem moc nepochopil, co s tím. Když se zeptají Maggie Gylenhall: „A jak jsi dostala svoji první roli?", a ona říká: „Šla jsem na deset castingů a na tom desátým mě vzali", tak si myslíš, hm, vážně? To je skvělá story, že herec prošel castingem a dostal roli jako. To byla teda kuráž. Když vezmeš, kdo je její rodina. To ti fakt moc nepomůže v tvojí filmařský a peněžní depresi. Měli pozvat Geroge Clooneyho, kterýho objevili až někdy před padesátkou.

Jaká je tvoje vize festivalovýho filmu?

Radikálně se to asi měnit nebude, formát dost podobnej, mění se to podle nových technologií, protože hranice mezi filmem, kinem a televizí se už skoro ztratila, a dění. Jestli je obsazenej Krym, když Trump udělá nějakou píčovinu, podle toho se to stane. Jednoduchý. Druhá věc je, že festivaly jsou nástrojem jenom pro filmovej průmysl. Já vlastně chci mít film v Cannes jenom proto, že když mám film tam, může se zlepšit o trochu prodej, ale hlavně když půjdu žebrat na fond, budu to mít pak v CV, dají mi peníze a třeba i víc. K ničemu jinýmu to prostě není, možná přivést lidi do kina, to je to nejtěžší. Ty úspěšný věci třeba Tomáše Hrubýho (pozn. Nutprodukce), co měly úspěch s Hořícím keřem, všichni ty nezávislý producenti, jako je Negativ, nemají nikdy nad sto tisíc diváků. Nikdy. K čemu budu dělat film, kterej nikdo neuvidí? 200 lidí na festivalu. Cinefilů. Moje máma ani nevěděla, co se to tady děje, když jsem jel do Berlína poprvý.

V čem vidíš svůj největší talent? 

V trpezlivosti. Som chorobný detailista, pri každom projekte bojujem s deadlinom do posledného dychu. Často sa mi stáva, že sa uprostred kreatívneho procesu rozhodnem zmeniť celý koncept. Napriek tomu si detaily vždy vychutnávam.

Jak bys charakterizovala svoje tvoření? 

Všetky doterajšie projekty boli pre mňa veľmi osobné. Na začiatku tvorivého procesu nikdy nemám ten pocit. Zdá sa mi, že mám nad témou absolútny nadhľad. Väčšinou až po dokončení filmu si začnem uvedomovať, ako veľmi je príbeh prepojený s mojim vlastným životom. Myslím, že inšpirácie z vlastných skúseností pretavujem do filmu podvedome. Momentálne spolupracujem s režisérom a scénaristom Michalom Blaškom pod hlavičkou Superfilmu na krátkometrážnom animovanom filme Divoké bytosti. Film sa zaoberá myšlienkou tragického dopadu ľudského konania v spoločnosti, v ktorej je ťažké nájsť si svoje miesto.

Které směry, styly a autoři tě nejvíce lákají a inspirují?

Inšpiráciou sú pre mňa odvážne pohľady, reflexie fungovania sveta a spoločnosti, ako napríklad filmy Superbia, Old Fangs, Toni Erdmann, Life with Herman H. Rott,. Sny vo filme Eager,, túžby v Marilyn Myller, vedomie a podvedomie autorov. To všetko sa deje práve na filmových festivaloch. Inšpiráciu však nachádzam aj v úplne všedných každodenných veciach.

Které filmy tě zaujaly na Berlinale a proč? 

Paradoxne som počas Berlinale nevidela ani jeden film. Náš projekt Divoké bytosti bol vybratý do sekcie Short Film Station, ktorá sa zameriava na vývoj projektov. Mala som počas celého festivalu hlavu v scenári.

Čím je pro tebe Berlinale obohacující? 

Na Short Film Station som spolupracovala na vývoji scenára s nemeckým animátorom Volkerom Schlechtom, ktorého posledný krátkometrážny film Kaputt (2016) bol prezentovaný na Berlinale či v Sundance. Možnosť rozoberať scenár do hĺbky s osobnosťou, ako je Volker, je neskutočne inšpiratívna. Názor profesionála, ktorý má odstup a cit, dokáže prelomiť dlhotrvajúcu nerozhodnosť, priniesť do projektu "nový vietor". Veľkým pozitívom na Berlinale Talents je pre mňa tiež možnosť stretnúť množstvo talentovaných ľudí koncentrovaných na jednom mieste.

Kam si myslíš, že směřuje současný festivalový film? 

Myslím, že dnešné filmy sú veľmi rozmanité – na každom festivale cítim silnú diverzitu, život. Nedá sa to celkom globalizovať. Myslím ale, že dnešný festivalový film je odvážny a rúca konvencie. A to je dobre.

Na čem a kde teď pracuješ? 

Už skoro rok pracujem pre Taskovski Films, londýnsku spoločnosť, ktorá je v Čechách celkom známa, pretože celosvetovo distribuovala a predala pomerne dosť tuzemských dokumentov. Robíme aj rôzne koprodukcie, ale iba dokumentárne. Ja konkrétne se sústredím na festivalové runy (pozn. od slova run). Starám sa o festivalovú distribúciu, medzinárodné premiéry, kontinentálne premiéry, národné premiéry, všade možne, kde sa dá. Potom robím VOD, video on demand, na tom se dá dosť naučit. Je to nový model, v súčasnosti existuje minimálne 400 rôznych platforiem. Tie kontaktujem a snažím sa s nimi vyjednať minimálnu garanciu. A dalej sa sustredim na educational distribution v niektorych teritoriach Chcela by som zdôrazniť  hlavne projekt Global Nomads. Je to online medzinárodná distribúcia, v Cannes ´17 sa ten projekt zverejni, zatiaľ to nikde nie je verejne. Na iTunes vznikne špeciálny "Room", kde budú filmy na tématiku suvisiacu s migraciou a utecencami, z toho dva naše filmy - Lampedusa v Zime a Walnut Tree. Projekt startuje 20.6 na celosvetovy den uprchlikov. Pôjde to ešte na Amazon, Google, Microsoft, Voodoo a nejaké dalšie platformy. Musíš im filmy dodať asi v šiestich alebo siedmych rôznych verziách titulkov, plus strasne moc verzii plagátov. Global Nomads su cielovane hlavne na iTunes, kde je prevaha  komerčnych filmov, tak ma teší, že tam bude špeciálna miestnost na filmy týkajúce sa dokumentov s ludskopravnou tematikou. Z 80% je to financované Európskou úniou.
Máme aj film Ada for Mayor o aktivistke zo Španělska, ktorá vyhrala voľby za starostku Barcelóny. Podľa týždenníka Guardian je to najviac radikálna starostka na svete. Vlastne výborný film, podľa niekoho trochu naivný, aj tak ale ukazuje dobrú možnosť zmeny v politike. S dokumentami je ťažké získať bežnú kinodistribúciui, preto sa teraz snažím dostať to všade, zameriavam sa na americke univerzity a knihovny.. Máme aj Normálny autistický film, čo je tusím najlepší český dokument za rok 2017, podľa niektorých cien. Ze slovenského filmu máme Dieru v hlave o rómskom holocauste.

Jak ses k tomu všemu dostala a co je tvoje motivace v tom pokračovat? 

Študovala som produkciu a potom som bola pol roka na stáži v Izraeli. Až tam som sa začala viac zaujímať o dokumenty. Vždycky ma to zajímalo, pretože ja som človek, ktorý strašne ťažko vydrží robiť len jednu vec a  zriedka ju vydrží dotiahnuť do konca. U Taskovski films je to 15 rôznych filmov ročne. Aj tá distribúcia -  raz festivaly, raz televízie, všetko je to strašne dynamické, lebo sa staráš o viacej filmov. To ma na tom baví viac než produkcia.

Co by tě lákalo dělat do budoucnosti, na co se chceš zaměřit?

Asi aj na hrané filmy. Ale hrané filmy majú úplne inú distribúciu, ten model funguje odlišne. Mňa tie dokumenty vlastne bavia viac. Napríklad tu som videla film z Juhoafrickej republiky, The Wound, ktorý bol o indiánoch a starých iniciačných rituáloch a zároveň obsahoval LGBT tématiku. Ako dokument by bol prefektný, ale tým, že to bol hraný film, bol tak desaťkrát dražší a strašne sa na niečo hral -  nemal žiadny naratív. Častokrát sú to práve dokumenty, ktoré majú fakt dobrý a hlavne uveriteľný príbeh, to ma baví a pôsobí to reálnejšie. To, že sa mi s dokumentami pracuje lepšie, než s hraným filmom, bude asi dané aj tým, že som kedysi študovala medzinároné vťahy. Dokumenty nemusia byť vždy len aktivistické, existujú aj umelecké dokumenty a niektoré môžu skĺznuť až k dokufiction. Tie hranice sa celkom stierajú. Napríklad film Sibirská láska, o strete dvoch civilizácií, ale zároveň trochu gendrový snímok. Je to o babe, ktorá má štyridsať rokov, žije v Berlíne, ale pochádza zo Sibíra, kam sa po čase rozhodne vrátiť. Tam je ale konfrontovaná miestnymi tradičními vzťahovými hodnotami : Prečo nemám manžela? Prečo si sa nevydala? Čo vôbec chce od života? Vlastne strašne zaujímavé porovnanie toho, o čo sa snaží moderná doba a o čo tradície. Na dokumentoch sa mi páči práve to, keď niesú prvoplánové ani nijak aktivistické. To ma nikdy až tak moc nebavilo. Český dokument je podľa mňa niekedy až moc aktivistický. Iné filmy sú zase perfektné, nedá se generalizovat.

Kterej festival je ti nejbližší? 

Výborný je malý festival na začiatku januára na Tenerife, pretože ten ostrov funguje ako stretávací bod pre filmárov z Afriky, Latinskej Ameriky a zo Španielska, takže tam to je vždy zaujímavé. Čo ma prekvapilo, boli projekty z Afriky od ženských režisériek, ktoré se snažia točiť film v spolupráci s európskými produkciami o ženách v Afrike, alebo dokonca aj o ženskej sexualite v Afrike. Myslela som, že je to výrazne viac tabuizované.

Myslíš, že je to celofestivalový trend? 

Teraz je to trend – ženské festivaly, ženské workshopy a podobne. V Amerike je veľká asociácia Women Make Movies. Napríklad berlínský festival je tradičně už strašne moc LGBT festival. Išla som na dva filmy, iba tak náhodne, oba dva LGBT. Mne to nevadí, ale niekedy mi príde, že je to až moc. Aby sa sem film vôbec dostal alebo aby bol otváracím filmom panorámy, musí byť LGBT. Čo je momentálně trendy. Pred desetimi roky boli veľmi moderné filmy o Afrike a o hlade v Afrike, protože to bolo výrazne zobrazované v médiách. Dnes sa robia niektoré festivaly napríklad women only alebo aj workshopy iba pro ženské režisérky. To je teraz zase v kurze. Vlastne je to akoby opačná diskriminácia. V tom dokumente je to viac otevrené. Nemyslím si, že je to vyložene negatívne, ale teraz to tak proste je.

Co si myslíš o výběru českých a slovenských filmů na letošním Berlinale? 

U Piatej lode oceňujem hlavne scenár, ten je úplne super. Mám pocit, že tá kniha sa odohrávala v devädesiatych rokoch, ten film v súčastnosti, ale už keď človek tú knihu číta, je to taký návrat do detstva. Myslím, že sa to podarilo aj tomu filmu, aj keď je tam tá téma dosť crazy. Túžba mladej baby po láske a potreba k niekomu patriť. Ona je zo strašne zlého sociálného prostredia, matka sa o ňu vôbec nestará, babička jej umrela a baba zostala sama v Bratislave. Za nejakých okolností potom unesie dve bábätká a potom sa o nich stará. Je to celkom veľký film.

Co ti na festivalech a v distribuci chybí? 

Viac filmov z Latinskej Ameriky a rôznych daľších  teritorií, které ukazují konflikty, o ktorých se až tak moc nehovorí alebo sa zamĺčajú a nepriznávajú. Tak napríklad nový film Martijna Schroeversa The Laws of Silence, šialenej diktatúre, ktorá tam bola ešte donedávna a ktorou nase media  úplne ignorovali. Bolo tam znásilnených strašne veľa žien. Film sleduje jednu novinárku, ktorá bola prvá, kto sa o tom rozhodol prehovoriť. Film potom sleduje hlavne zmenu sociálnych hnutí, ktorá nastala po jej otvorenom prejave. Dokonca sa do toho zapojila aj UN Women, tak si myslím, že je to film, ktorý by bolo treba vidieť a hovoriť o ňom. Takých príkladov je viac. Na IDFE bol projekt Sacred Water o ženském orgasme v Rwande. Ja som vobec netusila, že je miestna spoločnosť niečomu takému vôbec otvorená. Doteraz boli dokumenty hlavne o genocide v Rwande, takže toto je tematicky hodne prelomový film.

Co tě nejvíc ovlivnilo z českých a slovenských dokumentů? 

Krátky, ale formálne krásný dokument Advent. Také panoptikum. Teraz najčerstvejšie asi o Richardovi Müllerovi, predtým o špiónovi, chlapíkovi, ktorý pracoval pre našu kontrarozvietku a podarilo sa mu infiltrovať do americkej CIA. Výborný film. (pozn. redakce - RINO Příběh špióna)

O tom, co vypadá jako Klaus? 

Hej. Má to potenciál zaujmúť širšie publikum, pretože ten pribeh je absolutne unikatny.  Ale ešte viac ma zaujal a mozno aj ovplyvnil moj top dokument z minuleho roku, brazilský film Curumin (uvedený minulý rok v Panorama sekci) o prvom Brazilcovi odsúdenem na trest smrti v Bali v Indonézii. Chytili ho, keď pašoval asi desat kilo kokainu. Unikátne je, že sa tomu režisérovi podarilo do  väzenia prepašovať kameru. Ten člověk, čo čaká na smrť sa sám nahráva, aj celú tú komunitu vo väzení, čo sú fakt príšerní vrahovia z Talibanu či Al-Kaidy. Majú tam párty, berú úplne divné drogy, aby zabudli na to, že čakajú na smrť. Keď ťa v Indonézii chytia s tromi gramami hašiša, tak môžeš ísť sedieť aj na dvadsať rokov do väzania, kde zase dozorcovia predávajú drogy väazňom. Šialený nonsens.

Co ti přijde na Berlinale hodnotnýho? 

Super nové kontakty. Já som napríklad na pokoji s holkou z Indie, čo nedávno predala film na Netflix. Na kontakty dobre. Ja som ale asi človek, ktorý má radšej malé festivaly, kde majú  na seba ľudia viac času.