FYI.

This story is over 5 years old.

cestování

Byla jsem "V Bruggách"

Chtěla jsem totiž najít odpověď na otázku ze slavné gangsterky Martina McDonagha, jestli to tam stojí úplně za hovno a nebo ne.

„Kde ty podělaný Bruggy jsou? Jsou v Belgii…" 

V roce 2008 režisér Martin McDonagh natočil geniální snímek s jednoduchým názvem V Bruggách. Je to příběh dvou ztroskotaných nájemních vrahů, kteří byli, bůh ví proč, vysláni svým šéfem do Brugg. Starší a zkušenější, citlivý zabiják Ken, kterého ztvárnil Brendan Gleeson, a mladý a věčně nespokojený Ray, kterého si zahrál Colin Farrell, byli dvojkou k pohledání. Ken se do středověkých Brugg opravdu zamiloval, zato Ray trpěl jako zvíře a považoval toto belgické městečko za čisté peklo.

Reklama

A když se mi nabídla zajímavá výzva zjistit na vlastní kůži, zda jsou Bruggy opravdu taková prdel světa, jak si myslel Ray, anebo tak nádherná pohádka, jak byl přesvědčen Ken, nemohla jsem ji odmítnout.

První reakce: Definately shit hole!

Představte si, že se ocitnete o víkendu na Vinohradech. Čas, kdy poslední opilci zalezli do svých bytů, už nastal, oběd je ale daleko. Takové to mučivé ticho.

Podobný pocit budete mít, když dorazíte do Brugg v pátek večer. Od devíti je nikde nikdo. A do té doby se městem rojí nekončicí skupinky důchodců. Ti okupují autobusy Brugg, taxíky, nelítostně zabírají veškerá místa v restauracích. Najednou si připadáte jako v pečlivě střeženém sanatoriu s názvem „Na poslední cestě", do kterého jste se drze dostali přes plot. Takový klídeček však má jistou výhodu a to, že se nebojíte, že vás okradou po cestě do či z hotelu, jak se to může v jakémkoliv rušném městě.

Ale nenechala jsem se odradit prvním dojmem, kufr už je v hotelu a přichází úkol číslo dvě - najíst se. Jenže co vám nabídnou Benátky severu k snědku? Nevíte? Pokud hrdě ovládáte francouzštinu, nizozemštinu či němčinu, nejspíš se to dozvíte. Pokud však spoléháte na angličtinu, dozvíte se jenom půlku. Po hodinové procházce historickým centrem se nabídla logická otázka: „Proč nikde nemají menu v angličtině?" Ještě že tady máme 21. století a Google Translator, takže jsem si s překladem nějak poradila a restaurace na náměstí Markt mě úspěšně nalákala kroketami z krevet. Jenže…

Reklama

Pokud bych měla být upřímná, bylo to hodně zvláštní… Dojem z této pochoutky nevylepšila ani králičí packa s višňovou omáčkou a bramborové krokety ochucené něčím hodně intenzivním. A už vůbec ne tradiční belgická vafle, která byla tak nasátá olejem, že by se na doneseném talíři ještě dala v klidu osmažit kachna. Jediné dobré bylo belgické Leffe.

Devět hodin, město mrtvé. Výlohy svítí, ale do obchodu nemůžete. Je zavřeno. Většina jich už od sedmi. Perfektní dojem muzea. Všechno můžete prohlédnout, ale domu si nic neodnesete. Jakoby ve výlohách bylo napsáno: „Go fuck yourself and come tomorrow"… Perfektní. Veselý den, skvělý večer, Buggy here I come…

Když se zoufale potulujete po těch krásných ulicích, nevolně si všímáte toho faktu, že už je dost pozdě, ale téměř nikde nesvítí. Nikdo neodemyká dveře, nikdo nevenčí psa. Nádherná architektura, střídají se staré a nové fasády, teplé večerní světlo podněcuje k delší procházce, chodníky jsou čisté, ale je takové ticho. A tak si říkáte, jak to, že to město je tak krásné, ale tak nudné? Odpověď je snadná, není v něm totiž život. Jsou snad Bruggy jakousi turistickou volavkou. To se zjistí ráno, jde se spát.

1:0 pro Raye

Fucking Bruges, filmové lokace a podělaná čokoláda

Co se týče filmových lokací, snímek V Bruggách nelže. Co bylo ve filmu, bylo i ve městě. Za sebe můžu říct, že jsem byla nejvíce zvědavá na Belfry. Naprosto fenomenální vtípek s obtloustlými „Američany" v hlavní roli, kterým Ray vřele nedoporučoval jít nahoru kvůli úzkým a stísněným točitým schodům, a když si nenechali poradit, nazval je stádem posraných slonů, se mi zapsal do paměti. Proto mě přirozeně zajímalo, jestli ty schody jsou opravdu tak náročné a věž úzká.

Reklama

Jenže v celém experimentu na vlastní kůži byl jeden háček. Vlastně dva - nekonečné fronty a to, že je to strašně vysoko a moc schodů. Ale kdo nemá rád výzvy?

Vzhledem k tomu, že můj hotel byl hned u Belfry, by bylo barbarstvím tu věž nepokořit, a tak jsem vzala foťák a vyrazila. Lenost mi nedala - musela jsem zjistit, jestli náhodou vevnitř přeci jenom není výtah. Nepříjemné překvapení mě čekalo hned v první větě povídání o objektu. Vzestup na Belfry se podle informační tabule považuje za náročnou fyzickou zkoušku: „Čeká vás 366 schodů, mějte proto vhodnou obuv." No… to jsem neměla… Věž, která zespoda vypadá, jakoby byla kilometr vysoká, má jen 83 metrů. Překvapení číslo dvě, z bezpečnostních důvodů se ve věži může zároveň nacházet pouze 70 lidí.

Poctivé čekání ve frontě trvalo přes půl hodiny. Za mými zády se objevil britský pár, nebyl starší než 28. „We will die there," prohlásila přítelkyně odhodlaného Angličana. „To je přístup," pomyslela jsem si. Čas sice moc neutíkal, ale najednou jsem se ocitla před okénkem, na kterém bylo napsáno „We appreciate coins", tak jsem tý ženský věnovala veškeré drobné, které jsem měla v peněžence. A bylo to dražší než ve filmu, o jedno euro.

Vzhledem k tomu, že jsem se před tím připravovala na peklo, jsem byla překvapená, jak jednoduchý vzestup to byl. Ocitla jsem se nahoře tak za pět minut, kdo by řekl, že 366 schodů je taková hračka. Sice v předposlední úrovni jsem myslela, že umřu, stejně jako ostatní, kteří stěží dýchali. Nakonec jsem se dostala nahoru a výhled stál za to. Ale daleko zajímavější je právě ta cesta. Potkáte tam hodně lidí, jelikož obousměrný provoz vzhledem k úzkému prostoru jaksi nefunguje, musí se neustále čekat a pouštět. Anebo drze jít, když před sebou máte rodinku s malými dětmi, můžete se vydávat za staršího sourozence. Pokud zabloudíte do Brugg, nepřepadnou vás před tím v Bruselu, a tak vám zbyde šest až osm přebytečných eur - Belfry of Bruges vřele doporučuji.

Reklama

Ray 1:1 Ken

Věřte, že po vzestupu a sestupu na/z Belfry nebude mít chuť na čokoládu. Jenže co máte dělat, když výlet je časově omezený a dárky jsou svaté. Jdete hledat čokoládu. A tý je v Bruggách jak… Však víte.

Je super koukat na všechny ty barevné krabičky, kostky, kuličky, jenže, jak to proboha chutná? Ze sto padesáti obchodů, ve kterých jsem byla, ochutnávku mi nabídli třikrát, z čehož jsem jednou kývla, ale jak se vyznat v tom zbytku? Po nelogickém obcházení, všeho, co vonělo čokoládou, to dopadlo velkým nákupem v Dumon, a to jen proto, aby už byl klid. Jde se dál po stopách filmu.

Než přejdu k dalším krásným místům, musím říct, že o víkendu Bruggy vypadají jinak, než v pátek večer. Náhle se odněkud objevují i mladí lidé. Roje důchodců už tolik neštvou, protože najednou máte pocit, že nejste jediní, kdo se ocitl v neznámém městě s cizím pasem…

No a teď ty další filmové lokace:

Relais Bourgondisch Cruyce Hotel: Vzhledem k rozloze hotelu by Marie (která ve filmu vlastní „hotýlek" jen se svým manželem a v pokročilém měsíci těhotenství bez problémů obstarává snídaně pro hosty a zapisování vzkazů) musela něco brát, aby to celé zvládala s takovou grácií. Hotel s ohromujícím počtem hvězdiček má dobrou polohu, sídlí v nádherných budovách a večer nabízí výhled na kanál, kde se sem tam objeví labutě, které se nezdráhají socit jídlo u zazobaných turistů. V takovém hotelu se dají zvládnout dva týdny, i když je to v Bruggách.

Reklama

2:1 pro Kena

Cafe Cafedraal: Tohle je místo, kde Ray a dealerka drog Chloe měli své první rande a foukali kouř Kanaďanům do obličeje. Je to pěkná restaurace s dost dobrou Stellou. Mají tam čerstvé růže, humry v akvárku a útulnou zahrádku. Jídlo dobré, číšník protivný. Ale kde to tak není.

Vismarkt: Tohle je místo, kde šéfík Harry hodně dlouho honil Raye. Mezi námi, tak dlouho by ho v reálu honit nemohl, stavba je totiž poněkud kratší. Jinak je to asi druhé nejzajímavější místo z těch, co se ve filmu objevily. Je tam rybí trh, ale já jsem se tam ocitla poměrně pozdě a po rybách tu zůstal jen zápach a voda, zato na druhé straně se prodávaly různé věci - od primitivního umění po hrnce a šperky. Hezké místo pro zajímavé fotografie, chlap s doutníkem mě pokořil, opravdu impozantní místní obyvatel.

Zwart Huis: Tento bar se přede mnou rozhodl schovat. Byla jsem tam dvakrát a dvakrát měl zavřeno. Škoda, zvenku to vypadalo hezky. Co se týče altánku v Queen Astrid Parku, kterému se ve filmu věnuje dostatečně dlouhá stopáž, tak ten tam taky nebyl. Astrid jsem viděla, altánek ne, možná byl pod tou velkou bílou plachtou, ale kdo ví.

Po zhlednutí památek dojmy jsou smísené hlavně proto, že všechno je moc stejně krásné a bez chyby. Ani žádní bezdomovci tam nejsou (za celou dobu jsem viděla jen tři), žádný nepořádek, vše je tiché a hezké. Když máte každý den zmrzlinu, tak ji začínáte nesnášet, úplně stejný pocit jsem měla z Brugg. Chtělo to jet pryč… k moři.

Reklama

Ray 2:2 Ken

Výlet do Oostende, kouzlo odlivu Severního moře a prázdných restaurací

Ještě než jsem jela do Brugg, věděla jsem, že je Belgie šťastným státem, jehož břehy omývá Severní moře. Pro člověka, který se narodil a vyrostl v místech, kde je slovo moře něčím kouzelným a nereálným, je naprostá povinnost zastavit se u každé slané vody, která je v zahraničí k dispozici. Původně jsem plánovala cestu pěšky do De Haan. Bylo to jen „nějakých" tři a půl hodinky procházky. Jenže po dvou dnech v Bruggách jsem si řekla, že další pohled na stejné baráčky už nezvládnu a začala jsem pátrat po spoji.

Ukázalo se, že cesta do De Haan je poněkud komplikovaná, a tak jsem způsobem „zkusím naslepo" natrefila na město Oostende, do kterého jezdil vlak každých patnáct minut. Jel pouhých třináct minut a obousměrný lístek stál krásných pět eur. Těžko se mi popisuje, jak nadšená jsem byla ze slaného vzduchu, nenažraných drzých racků, které okupovali promenádu a socili french fries u unavených důchodců. Byl to ráj!

Nejzajímavějším na Oostende bylo, že mimo gotické stavby a perníkové baráčky všude byly klasické budovy, jaké najdete v letoviscích, a mosty, které se zvedaly, jakmile se nějaký Belgičan rozhodl zaplavat si na své loďce. V tomto městě byl cítit život plný dynamiky. Turisté se vůbec nepodobali těm, kteří se dají potkat v Itálii a Španělsku, takoví, co myslí na oběd u snídaně a na večeři při konzumaci oběda. Žádné grilování pozadí, aby jim doma uvěřili, že byli u moře. Slušní, dobře oblečení lidé, kteří umějí kulturně odpočívat.

Reklama

Severní moře bylo (nečekaně) ledové. Neplánovala jsem se sice v září koupat, ale zkusit jsem to musela. Místním se voda studená nezdála, a tak si všechny věkové generace spokojeně užívaly otužování. Mně stačila jen pláž a mokré nohy.

Existuje nemalá část lidí, kteří jsou zvyklí vybírat si restauraci podle míry její obsazenosti. Já ne, a v Oostende se mi to vyplatilo, nikdy v životě jsem neměla lepší krevety a chutnější Leffe. Moře ale nečekalo, než se najím, a rozhodlo se za tu hodinu a půl, co jsem byla pryč, stáhnout se o nějakých půl kilometru zpátky. Nádherná podívaná, ten odliv.

Závěr: Bruggy nejsou prdel světa, ale 14 dní bych v nich nevydržela

Toto město, jak se říká ve filmu, má své vlastní kouzlo, které se nedá najít jinde. Nejspíš měl Harry pravdu. Kdyby Bruggy nebyly v Belgii, třeba by se tímto malým městem denně procházely desetitisíce turistů. Je dobře, že to tak není. Stavby jsou úžasné, Belfry si po večerech „zpívá", čokoláda je snad úplně všude. Možná je to právě ta pohádka, kterou si volí lidé unavení ruchem a toužící po kapce klidu.

Ale pokud si uděláte výlet k moři. Ochutnáte krevety toho Černého a zajdete do specializovaného obchodu s belgickým pivem, nakrmíte racky, které se krmit nesmí, ta krásná stejnorodost Brugg už tolik nevadí. 14 dní bych tam nevydržela, ale je pravda, že ta chvíle tam mi přeci jenom nestačila - měla jsem pocit, že jsem ještě neviděla všechno, i když se celé město dá obejít za jeden jediný den. Jak řekl Harry: „Jednou se tam chci vrátit."

Výsledek 3:2 pro Raye