Černá smrt se vrací na Madagaskar

 Madagaskarští specialisté na mor pitvají krysu. Foto: Lucian Read

Seděl jsem v helikoptéře, která se nakláněla nad mýtinou uprostřed vesnice Beranimba, která má něco kolem 80 chýší s palmovými střechami a která je zastrčená ve smaragdových horách v severní části Madagaskaru. Můj pilot, Němec jménem Gerd, už zkusil jednou přistát s naším třesoucím se jednomotorovým vrtulníkem, ale nechal toho poté, co listy rotoru zvířily prach a tím mu znemožnily výhled.

O několik hodin dříve, když jsme vyráželi do Beranimba z madagaskarského hlavního města Antananariva, Gerd působil natěšeně. Normálně totiž nedostává zakázky jako je tahle. Většinou se živí létáním nad krajinou s filmovými štáby, co točí vycpávky pro ekoturistické dokumenty o lemurech.

Do vesnice jsme měli namířeno, protože na podzim 2013 bylo Beranimbo epicentrem epidemie moru, která měla za následek téměř 600 nakažených a víc než 90 úmrtí napříč celou zemí. Ačkoliv je tato nemoc spojovaná především se středověkem, kdy krysy, blechy a špatná hygiena zapříčinily smrt 75 až 200 milionů lidí, zůstává trvalou hrozbou i dnes především pro země třetího světa. Statistiky hovoří až o 2000 případů za rok.

Ve třicátých letech vzestup antibiotik snížil a později téměř vymýtil klinickou hrozbu nákazy, přinejmenším v rozvinutém světě, a tím ztratil mor status globální hrozby. Ale epidemiologové po léta varovali, že Madagaskar je zvlášť zranitelný k rozšíření nákazy jak ve vesnickém, tak městském prostředí. Chtěl jsem proto zjistit, jak nebezpečná je tato středověká choroba ve 21. století a proč přežívá právě v tomto koutu světa. Moje hledání mě zavedlo do Beranimba.

Když jsme přiletěli, Gerdova nervozita byla do očí bijící. „Tohle může být hodně nebezpečný,“ zamumlal do vysílačky, když se pokoušel přistát s helikoptérou. Gerdovi nešlo o jeho vlastní bezpečnost, ale spíš o 200 lidí shromážděných kolem přistávací plochy. Kdokoli z nich mohl snadno přijít o oko kvůli letící větvičce nebo kamínku. Helikoptéry jsou v Beranimbu vzácností a vždycky přitahují pozornost, protože v nich obyčejně přilétají pracovníci Červeného kříže. Když jsme konečně našli vhodné místo k přistání, vesničani vyběhli z prašivého shluku chýší a přivítali nás.

Po přistání mě představili náčelníkovi vesnice, což byl hubený starý muž v lehké bundě a safari klobouku. K oslavě našeho příchodu zorganizoval zabijačku zebua, což je druh tura domácího s hrbem podobným velbloudovi. Řekl mi k tomu: „Obětování zebua stvrzuje naše přátelství, nemůžu dostatečně vyjádřit naše štěstí. Vychutnejte si ho s veškerým naším vděkem.“ Pak zvířeti rozřízli hruď a zavedli mě na návštěvu Rasoa Marozafy, 59letého otce sedmi dětí, který ve vesnici strávil celý život. Rasoa přežil nákazu morem a byl jedním z hlavních důvodů mojí návštěvy.

Tak jako jeho sousedé z vesnice, Rasoa je drobné postavy a očividně podvyživený. Jeho končetiny jsou hrbolaté jako zmačkané listy. Zíral na mě, prohlížel si mě shora dolů a teprve potom mi podal ruku k tradičnímu madagaskarskému pozdravu, kdy levá dlaň drží pravé zápěstí, poté dojde k rychlému stisku rukou a pak se obě ruce vrátí do původní polohy.

Představil jsem Rasoa svému tlumočníkovi, aby mi převyprávěl svoje zápolení s černou smrtí.

V září 2013, na počátku období tepla a dešťů, bylo Beranimbo sužováno záhadnou nemocí. Prvním případem byl Rasoův bratranec, farmář na poli s kukuřicí, který náhle onemocněl a zemřel. Podle tradice bylo jeho tělo přeneseno do středu města, kde bylo během pohřebních příprav týden ponecháno na volném prostranství.

Rasoa začal mít problémy několik dní poté. Nejdříve měl vysokou teplotu a spalující bolesti hrudi, které vystřelovaly ve žhnoucích proudech z jeho trupu. O den později se přidal vyčerpávající kašel, při kterém vyplivoval černé chrchly krve. Na rukou a tříslech se mu objevily bolavé puchýře a během 24 hodin se stejné příznaky objevily u jeho ženy Velorazy.

Když onemocněl i místní léčitel, Beranimbo upadlo do naprosté paniky. Nemocní a umírající vesničané se potáceli po okolí směrem k sousedním osadám, o kterých si mysleli, že nejsou nakaženy. Tím pádem rozšířili neznámou nákazu napříč celou hornatou oblastí. Rasoa a Veloraza v obavách z dalšího šíření neznámé choroby odešli společně zemřít do džungle.

Nemoc pokračovala v řádění po venkově celé týdny nepozorována, dokud hrstka vesničanů nedokulhala do nedalekého města Mandristary. Předběžná lékařská prohlídka od místních doktorů objevila obecné rizika spojená se zemědělským životem: nízkou tělesnou hmotnost, chronickou podvýživu a nedostatek hygieny. Nicméně nemocní byli navíc pozitivně testováni na přítomnost bakterie s názvem Yersinia pestis, která způsobuje černý mor.

Regionální koordinátoři Červeného kříže byli na situaci upozorněni a na místo vysláni 5. října. Když humanitární pracovníci dorazili, Rasoa s Velorazou byli stále v lese a čekali na smrt. Dobrovolníci přikázali vesničanům, aby je našli. Trvalo to jeden den. Pak odvedli pár zpět do vesnice, kde jim byly podány injekce tetracyklinu a streptomycinu – dvou silných antibiotik. Oba byli na pokraji smrti a trpěli těžkou podváhou, ale během pár dnů záhadná nemoc zmizela.

Po několika týdnech se Rasoa a Veloraza zotavili. „Od teď se už nikdy nerozdělíme,“ řekla mi Veloraza se slzami v očích, když seděla vedle svého manžela. Nikdy o moru neslyšela, dokud jím nebyla sama ohrožena. Zhluboka jsem se nadechl suchého vzduchu a zeptal se jí, jaké následky měla nákaza na její vesnici.

„Následky?“ zafuněla v tradičním madagaskarském jazyce. Její hněv nepotřeboval překlad. „Zabíjelo to lidi,“ řekla. „To byly následky. Zabíjelo to. Mysleli jsme, že umřeme.“

Narodil jsem se v roce krysy. Jako dítě jsem díky tomu pociťoval hrdost při pohledu na tištěné vzory na talířích v čínských restauracích. Krysa je první v čínském zvěrokruhu, podobně jako beran, moje sluneční znamení. Chápal jsem její charakter spíš jako pracovitý, instinktivně hnaný k přežití než jako úlisný nebo vychytralý. Většina lidí ale o krysách nemá stejné mínění. Zaujímají tak nízkou příčku ve zvířecí říši, že o nich lze hovořit jako o havěti. Strach z myší a dalších podobných hlodavců se taky datuje až k neranějším dobám lidské civilizace, kdy krysy poprvé vnikaly do obilných skladů a znehodnocovaly zásoby jídla. Od té doby byly zdrojem strachu kvůli šíření neuvěřitelné škály nemocí, jako je horečka z krysího kousnutí nebo právě mor, kdysi nejobávanější ze všech nemocí, jež v průběhu dějin získala mnoho přezdívek korespondujících s její destruktivní silou (černá smrt, černý mor, velký mor, červená smrt).

Tak jako řada středoškoláků nadšených do fantasy jsem se začal zajímat o středověk. Tento zájem mě vedl k užšímu zaměření na mor a to z velice specifického důvodu – mor je zaznamenán jako největší zabiják v dějinách lidstva. Od doby první zmínky mezi Filištíny v roce 1320 př. n. l. zapříčinil přibližně 300 milionů úmrtí a momentálně na něj neexistuje vakcína. Bakterii Y. pestis není možné vymýtit a podle všech odhadů tu bude ještě dlouho poté, co náš druh zmizí z povrchu zemského.

 „Je to nákaza určitého místa a času,“ řekl mi Dr. Tim Brooks, britský epidemiolog specializující se právě na mor. „Ale jeho čas ještě nenastal.“ Ačkoliv teď ještě nenastala vhodná chvíle pro tuto nemoc, neznamená to, že nedřepí někde v čekárně. Zatím se v historii objevily tři globální pandemie moru. První přišla v šestém století, druhá byla černá smrt v roce 1347 a nakonec tu byla takzvaná „třetí pandemie“, která přišla v 19. století a v malém množství může stále pobíhat po všech kontinentech. Dokonce i v USA je zaznamenáno kolem sedmi případů ročně, povětšinou v západní části země. Několik měsíců zpátky se například v Denveru objevili tři muži nakažení plicním morem a čtvrtá osoba s mírnější formou nákazy (pravděpodobně pocházela z blech, které pokousaly psa prvního muže).

Počet případů moru je ve 21. století docela nízký. Levná antibiotika jako doxycyklin, tedy to samé co vám doktor předepíše na zánět močových cest, vyléčí mor téměř pokaždé. Můj doktor mě ujistil, že pokud bych měl podezření z nákazy morem a okamžitě vyhledal léčbu, nejspíš bych přežil.

Slovo „nejspíš“ mě dostalo. Představil jsem si, jaké by byly moje poslední dny, kdybych nějakým způsobem chytl mor v odlehlé madagaskarské vesnici a onemocněl tak rychle, že bych nebyl schopen najít pomoc. Není povinností nákazy rozeznat nebo dokonce respektovat lidskou důstojnost, ale mně se mor jevil jako přímo navržený k degradaci a mučení svých obětí. Takto to chodí ve většině neléčených případů: po inkubační době dvou až šesti dnů následuje náhlý nával silných příznaků chřipky. Kolem třísel, hrudi a podpaží se objeví bolavé, zarudlé puchýře. Gangréna zabarví končetiny do černa a nakažený kašle a zvrací krev.

Dýmějový mor je nejčastější formou nákazy. Jeho přímým následkem může být plicní mor, který nastane v momentě, kdy nemoc zasáhne plíce a začne se šířit jako chřipka. Třetí forma, septikemický mor, je nejvzácnější a vyskytuje se, pokud je přímo nakažena krev.

Při postupu všech tří druhů moru nakažený upadá do opakujících se záchvatů, alzheimerovské zmatenosti, kómatu a vnitřního krvácení. Bez léčení způsobuje dýmějový mor v prvních čtyřech dnech nákazy 40 až 60procentní úmrtnost. Plicní mor šířící se jako chřipka je mnohem smrtelnější (úmrtnost se blíží 100 procentům), postupuje rychleji než jeho dýmějový příbuzný a zabijí svého lidského hostitele během pár dnů, pokud nedojde k léčbě.

S morem jsou nejvíce spojovány oteklé a zanícené lymfatické uzliny, které byly dříve nazývány různými jmény. Giovanni Boccaccio ve svém Dekameronu z roku 1353 poeticky shrnul, jaké to je zažít mor:

Povstávaly na počátku u mužských i ženských bez rozdílu buď na slabinách neb pod paží jakési hlízy, z nichž některé vzrostly zvící obyčejného jablka, jiné byly jako vejce, jiné ještě větší, jiné zase menší, jež lid obecný nazýval hlízy morové. A z těchto částí těla v krátké době počaly tyto morové hlízy objevovat se a vyrůstat na ostatních částech těla bez rozdílu. Na to počala se povaha této nemoci měnit a objevovaly se skvrny černé nebo zsinalé, buď na pažích, neb na boku aneb kdekoli na těle ve velkém množství, někde velké a pořídku, jinde malé a četné. A jako před tím hlíza, tak tím spíše a jistějším znamením smrti byly tyto skvrny u každého, u něhož se objevily.

Roku 1894, během třetí pandemie moru, Alexandre Yersin, francouzský fyzik a bakteriolog, objevil, že nemoc byla způsobena doposud neznámou bakterii pestis. Jak je ve vědecké praxi zvykem, bakterie byla později pojmenována na jeho počest Yersina pestis.

Před svojí výpravou na Madagaskar jsem předpokládal, že prostá fakta o nákaze mi umožní, aby se příběh napsal sám. Když jsem o tom mluvil s přáteli a kolegy, dostávalo se mi dvou protichůdných odpovědí: nepochopení nad tím, co je na tom všem tak světoborného (vždyť zabíjí jenom pár tisíc lidí ročně, co je na tom, že?), anebo pozastavení nad tím, že se tomu ještě vůbec věnuju.

V městech na Madagaskaru ví o moru každý. Vědí, že nákaza neustále hrozí nabouráním společenského pořádku měst a vesnic v zemi. Vědí, že stačí dokonalá bouře špíny, blech, odpadků, krys a oslabených imunitních systémů, aby se spustila epidemie, která se může rozšířit pryč z ostrova a zasáhnout africké pobřeží.

Jak ale historie říká, v momentě, kdy je tu dost lidí nakažených morem, abychom mohli mluvit o vypuknutí epidemie, je už příliš pozdě. Z nějakého důvodu je Madagaskar nejzranitelnější zemí na planetě pro rozšíření této epidemie. Já jsem chtěl zjistit, proč tomu tak je.

 Rasoa Marozafy a jeho žena, Veloraza, oba nakažení morem na podzim 2013. Foto: Autor

Když jsem přiletěl na mezinárodní letiště Ivato v Antananarivu, první věc, kterou jsem zaznamenal, byl pach. Není to zápach, spíš jakási zatudlost vzduchu, která mě provázela po celou cestu. Byly chvíle, kdy jsem byl zahlcen aromatem podprsenek, smažených vajíček nebo závanem lidského potu. Ale pod tím vším byl neustále čichový vjem, který mi dával pocit, jako by se celá tato země nacházela na hrnčířském kruhu.

„Co se týče tvaru,“ napsal v roce 1970 sir Mervyn Brown, tehdejší britský velvyslanec, „Madagaskar připomíná obří šlápotu levé nohy se zvětšeným prstem mířícím mírně napravo od severu.“ Ostrov dosahuje téměř velikosti Texasu, je 1000 mil dlouhý a 350 mil široký, podél pobřeží tropický, s teplými, vlhkými léty a studenými, suchými zimami. Před 88 miliony lety se ostrov oddělil od superkontinentu Gondwana a byl vytlačen 250 mil od pobřeží Mozambiku. Je to jedno z mála míst na světě, které si udrželo svůj vlastní unikátní ekosystém. Víc než 75 procent tamější fauny a flóry je jedinečná. Přesto byla řada těchto druhů vyhubena především kvůli invazivním farmářským technikám provozovaných od dob prvních obyvatel ostrova do dnešních dnů.

Země je osídlena obyvateli tmavé pleti, potomky dávných Indonésanů, kteří dorazili na ostrov kolem devátého století po přeplutí 5000 mil Indického oceánu na dvojitých kánoích. Sami se nepovažují za Afričany a hovoří tradiční malgaštinou nebo francouzštinou, což je pozůstatek koloniálních dob.

Počátkem 20. století pak Francie sjednotila ostrov pod jeden režim. První záznamy moru následovaly nedlouho poté. Mor si pomalu razil cestu přes obchodní lodě do přístavního města Toamasiny. V roce 1921 byla nákaza rozšířena mezi hlodavce a menší savce v kopcích vysočiny. Od té doby se mor tu a tam objevil, převážně jako venkovská záležitost s občasnými epidemiemi ve městech.

Je téměř nemožné vymýtit mor na Madagaskaru díky komplexní interakci přírodních a sociokulturních faktorů. Podle jedné lékařské zprávy z roku 2013 zde velké procento zvířat přenáší nákazu a špatné sociální a ekonomické podmínky nadále podporují jeho přenos na lidi.

Mor se na Madagaskaru povětšinou vyskytuje ve vesnicích nacházejících se v nadmořské výšce vyšší než 2600 stop a souvisí s činnostmi farmářů. Zemědělská infrastruktura vysočiny poskytuje tři „vhodné“ podmínky pro šíření moru: domy na kopcích, živé ploty kolem ohrad s hospodářskými zvířaty a zavlažovaná rýžová pole v níže položených místech. Nedostatek jídla a farmaření mohou sloužit jako příčiny prudkého úbytku populace krys, zatímco naopak blechám se skvěle daří. Bez krys jako primárního zdroje obživy jsou blechy nuceny si najít jiné hostitele, jako jsou například lidi.

Na severním Madagaskaru mor přichází obvykle mezi říjnem a dubnem, kdy teplé, deštivé počasí udržuje stabilně teplotu nad 70 stupni. Stabilní vlhké prostředí působí jako inkubátor pro Xenopsyllu cheopsis, která je známější jako blecha morová, což je hlavní přenašeč moru.

Spolu s obtížnou kontrolou populace blech během období dešťů, nové výzkumy naznačují, že bakterie moru můžou doslova přetrvat v podzemí díky krysám, které se nakazí hrabáním v kontaminované zemině. Ačkoliv je výzkum teprve v rané fázi, bylo dokázáno, že Y. pestis dokáže v optimálních podmínkách přežít pod zemí až 24 dní. Ačkoliv je všemožná havěť považována za pachatele moru, skutečnými viníky jsou tady lidé. Ve vesnicích je často sklizeň uchovávána uvnitř domu, aby ji nikdo neukradl, ale to zase přitahuje krysy a blechy. Odlesňování ilegálními dřevorubci, nekonečný a stále narůstající problém Madagaskaru, pak vytlačuje krysy z lesů do vesnic. Takto zbídačené životní podmínky nutí lidi k migraci, což může velice rychle přerůst ve vypuknutí nemoci i v předtím nezasažených komunitách.

Tradiční madagaskarské pohřební praktiky navíc umožňují šíření nemoci i po pochování obětí. Většina madagaskarských zesnulých je pohřbena v hrobkách a čas od času jsou exhumováni při slavnosti Famadihana, což lze volně přeložit jako „obracení kostí“. Po těchto slavnostech bývá zaznamenán zvýšený výskyt moru. Ministerstvo zdravotnictví nedávno doporučilo vyčkat sedm let mezi pohřbem a exhumací obětí moru.

Navzdory těmto úvahám a důkazům, že počet případů moru je na vzestupu, madagaskarská vláda přestala v roce 2006 z finančních důvodů sledovat data týkající se moru. Dnes zůstal jediný důvěryhodný zdroj zdravotních a biologických dat ohledně šíření moru na Madagaskaru: takzvané Unité Peste, neboli oddělení moru v rámci Institut Pasteur de Madagascar v Antananarivu. Ten se vyvinul z bakteriologického institutu založeného francouzskou koloniální správou počátkem 20. století. Přes všechny své proměny hrál Institut Pasteur vždy důležitou roli při sledování infekcí v zemi. Pozdější privatizace zajistila institutu nezávislost a na ekonomicky zbídačeném Madagaskaru má status poslední linie obrany před morem. Moje návštěva zde byla zcela zásadní, pokud jsem chtěl pochopit, jak špatně to může všechno dopadnout.

 Andavamamba, slum v Antananarivu, což znamená “krokodýlí tlama”

„Blecha!“ vykřikl Michel Ranjalahy, mladý laboratorní technik z Unité Peste nad pitevním stolem. Právě zlomil zářícími stříbrnými kleštěmi krk kryse. Posléze rozřízl její mršinu skalpelem a nůžkami a za pomocí pinzety oddělil její játra od pevně sepjatého svazku orgánů.

Zatímco stahoval vykuchanou krysu z kůže, blecha spadla do malé misky. Někteří technici instinktivně ustoupili opodál, zvedajíc ruce v morbidním respektu před potenciální katastrofou, kterou mohla tato maličká blecha způsobit. Zeptal jsem se Michela, jestli je možné, aby tato konkrétní blecha přenášela mor. „Ano,“ odpověděl, „protože pije krysí krev, která může obsahovat morovou bakterii.“

Ve své podstatě je Unité Peste banda svérázných tvrdohlavých krysařů, kteří berou svoje poslání smrtelně vážně. Jako jediná oficiální skupina určená k boji s morem na Madagaskaru mají dost možná nejhorší práci v zemi. Jejich denní rutina se sestává z cestování po rizikových oblastech, kde je primárním cílem pochytat potenciálně infikované krysy a provést na nich pitvy, a najít tak případné stopy vysoce zhoubné nákazy.

Po prohlídce zařízení Unité Peste jsem byl pozván na jednu z jejich misí. Za několik málo hodin jsem lezl po kolenou v houští kolem Antananariva a lovil krysy, které mohly (nebo taky nemusely) být infikovány jednou z nejničivějších chorob známých člověku. Naše polní výstroj byla složena z pera a papíru na poznámky, plátků tilapie (druh ryby pozn. překl.) jako návnady a pastí na krysy s dvěma dveřmi, které byly vyrobeny z nerezových pletivových klecí. Pasti tým schová přes noc v houští. S trochou štěstí by v nich ráno měly být chycené živé krysy.

Kdokoli, s kým jsem na Madagaskaru mluvil, o moru slyšel a zajímal se o něj. Cítil jsem podvědomý strach z možnosti zasažení hlavního města nákazou. Důsledky by byly katastrofální, v hustém davu by se nemoc šířila mnohem rychleji než na venkově. Stejný pocit rezonoval v celé Unité Peste včetně jejího šéfa, Dr. Christopha Rogiera – veselého muže se silným francouzským přízvukem a účesem na ježka, který pracuje jako ředitel Institut Pasteur.

„Je potřeba začít neprodleně financovat kontrolu této opomíjené nemoci,“ sdělil mi při mojí návštěvě ve své kanceláři v Antananarivu. „Protože se to děje v zanedbaných oblastech, kam nejezdí žádní politici a kam se lékařům nechce, protože je to moc daleko. Nákaza je pro místní obyvatelstvo nebezpečná. Ale protože se lidé pohybují, je nebezpečná pro všechny. Ve městech je víc krys než na venkově. Krysy jsou v těsnějším kontaktu s lidmi a domy jsou přeplněné.  Proto není těžké si představit, o kolik by se nákaza šířila rychleji ve městech, než je tomu na venkově,“ řekl mi a najednou se černá smrt, která decimovala největší evropská města středověku, nejevila tak nevyzpytatelně.

Slumy v Antananarivu sdílejí mnoho charakteristických rysů s hustě zalidněnými středověkými městy, které ve 14. století téměř vymřely. V rámci celkového počtu kolem 2 milionů obyvatel žijí desítky tisíc nejzbídačenějších rodin ve zchátralých chýších se střechami z plachet a bambusových listů a s nedostatečným nebo dokonce žádným přístupem k čisté vodě nebo kanalizaci.

„Kdyby mor zasáhl slumy,“ řekl mi Rogier, „byly by to tucty, stovky, tisíce případů.“ Je to situace, která má potenciál shodit už tak dost problémovou zemi ze srázu a přinést tak konec její státnosti.

 Michel Ranjalahy z Unité Peste držící krysu potenciálně přenášející mor vně Institut Pasteur. Foto: autor

Nejstarší známí obyvatelé Antananariva se usadili na nejvyšších pahorcích ve městě, které se rozprostírají do tří směrů a vytvářejí tvar písmena Y. Toto místo si nevybrali kvůli hezkému výhledu, spíš kvůli taktické výhodě při obraně proti nežádoucím vetřelcům. Jak město rostlo a rozvíjelo se, rozšiřovalo se dolů do nízkých údolí. Původní osídlení na kopcích se stávalo čím dál exkluzivnějším, zatímco v údolí nekontrolovaně rostly slumy. Výbuch epidemie moru by byl pro místní populaci katastrofální.

Tak jako bylo jejich zvykem po staletí, muži a ženy v Antananarivu chodí po ulicích bosky. Spíš než o ulicích by však bylo přesnější mluvit o bahnitých stokách, do kterých vytéká kanalizace a které jsou plné odpadků a výkalů. Systém kanálů křižující město je také zacpaný odpadem. Pozoroval jsem skupinky dětí, jak se brodily a plavaly skrz tu odpornou břečku, a snažily se ulovit cokoliv, co tudy plavalo a dalo se prodat.

Den poté, co jsem se vrátil z vysočiny, 28letý strážník a otec tří dětí jménem Andriambeloson Solofo Pierre, kterému se říká Billo, mi poskytl soukromou prohlídku jednoho z nejhorších slumů ve městě. Potkal mě v zchátralé kavárně v Andavamambě, což znamená něco jako „krokodýlí díra“ (osídlení je vybudováno na vrchu bažiny a místní legenda tvrdí, že první obyvatelé tohoto místa často padali do hlubokých jam, do kterých krokodýli kladli svá vejce).

Billio vydělává mezi třemi a pěti dolary za den. Tak jako většina obyvatel Madagaskaru, on a jeho rodina si nemůžou dovolit žádnou formu lékařské péče. „Bojím se o svoji rodinu,“ řekl mi, když pozoroval západ slunce nad kanálem zacpaným odpadky. Ukázal na skupinku dětí hrajících si v bahnité vodě. „Nacházíme se ve slumu uvnitř města, takže tomu nikdo nevěnuje pozornost,“ řekl Billo. „Silnice nejsou spravené a projekty na opravu pěšin a zavlažování jsou od převratu pryč. Já vím, že politici moc věcí nezmění.“

Převrat, na který Billo narážel, se odehrál v roce 2009 a stejně jako většina zásadních politických událostí na Madagaskaru to byla pro zemi pohroma. Když Francouzi kolonizovali region v roce 1885, začali si přivlastňovat zdroje z celé oblasti a zavraždili víc než 100 000 místních obyvatel, kteří se bránili proti vykořisťování své země. Po získání nezávislosti v roce 1960 země rychle přešla ze snu o nezávislé demokracie do totální anarchie a posléze do zpackané marxistické utopie.

Vše se změnilo s příchodem prezidenta Marca Ravalomanany do funkce v roce 2001. Poprvé v moderní historii země se zdálo, že Madagaskar spěje k určitému stupni stability. Ekonomika rostla a byla podporována minerálním bohatstvím země zahrnujícím drahokamy, nikl, železo a pronájem půdy cizím investorům, jako je korejský průmyslový gigant Daewoo.

Ale tyto politické a ekonomické vyhlídky měly jepičí život. V roce 2009 byla Ravolamananova vláda svržena v krvavém převratu (ve kterém podle mínění mnoha obyvatel Madagaskaru měli prsty Francouzi), který vedl bývalý DJ a mediální podnikatel Andry Rajoelina, v té době starosta Antananariva. Okamžitě ustanovil takzvanou čtvrtou republiku a jmenoval se prezidentem.

Výsledkem Rajoelinova převratu byla ztráta zahraniční pomoci, která dříve zaopatřovala 70 % státního rozpočtu. Po měsíci byla ekonomika Madagaskaru v chaosu. Země byla vyloučena z Africké unie a podle zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se jednalo o nejvíce zanedbanou zemi na světě, co se týče zahraniční pomoci.

Rajoelinova junta odpověděla sražením veřejných výdajů napříč oblastmi, zejména co se týče zavlažování, dopravy, komunikací a zdravotnictví. Tyto škrty zasáhly téměř všechny části madagaskarské ekonomiky a prakticky zrušily střední třídu. Cenu za Rajoelinův převrat budou platit běžní občané možná ještě po generace.

Vztah moru a politické situace v zemi mi začal být zřejmý poté, co jsem potkal doktora Jean-Louise Robinsona, bývalého ministra zdravotnictví, který byl svržen spolu s převratem. Mluvili jsme spolu v jeho rezidenci, tedy v bohatě zdobeném domu s výhledem na městské farmy. Je ti zavalitý muž s rychlýma očima a příčeskem. Robinson mi řekl, že po uchopení moci Rajoelinem bylo napříč zemí zavřeno na 400 zdravotních středisek.

Jeho hlavním zájmem by měla být hrozba nákazy morem mezi madagaskarskou městskou populací. „Bývaly zde ustálené struktury a kontrolní programy,“ řekl. „Ale ve vnitroměstských slumech nejsou žádné sanitační programy. Veřejné záchody jsou nevyhovující, odpad není pravidelně svážen.“ Každý s kým jsem mohl mluvit, mi sdělil ty samé problémy s hygienou jakožto potenciální roznětku nedozírné spouště. Ale je zde málo obhajitelných řešení tohoto problému, protože nejsou peníze ani na úklid rostoucích hor odpadků.

20. prosince 2013 po sérii politických debaklů ohledně prezidentských voleb Rajoelina a jeho režim ztratil kontrolu nad prezidentským úřadem, kterého se ujal jeho bývalý ministr financí Hery Rajaonarimampianina. Vzápětí Spojené státy zrušily všechny zbývající sankce týkající se pomoci Madagaskaru. Ale ačkoliv tento krok bezpochyby otevřel dveře ke zlepšení finanční a zdravotní situace země, podle zprávy vydané institucí Bertelsmann Stiftung’s Transformation Index od těchto demokratických voleb: „… by nemělo být očekáváno řešení hlubokého oslabení veřejných institucí a zejména silně podryté schopnosti státu spravovat a regulovat klíčové sektory…“ jako je například  prívě zdravotnictví.

V tento moment mi Billo řekl, že vše, co může dělat, je čekat na další morovou sezónu, která začíná v říjnu. Jak se brodil zástupy těl zaplňujících ulice Andavamamby, nahlas se děsil možnosti, že mor zasáhne hlavní město, a toho, kolik lidí by při něm zahynulo.

 Dvě dívky v Beranimbu, první svědkyně výbuchu epidemie. 

V samém závěru svého pobytu na Madagaskaru jsem potkal tradičního léčitele jménem Dadafara, který vede malou soukromou praxi z dvoupokojové chatrče na okraji Antananariva. Exteriér domu byl lemován lebkami zebuů a vevnitř bylo mnoho rostlin a bylin ve sklenicích a dešťová voda sesbíraná ze 12 posvátných kopců Imeriny, tedy ze shluku hor obklopujících hlavní město. Když lidé na Madagaskaru onemocní, většinou se jdou poradit s lidmi jako je Dadafara, ačkoliv bohatší občané je označují za čaroděje a vyhýbají se jim. Jeho křehké tělo bylo oděno do tradičního obleku sari a na hlavě měl obnošenou kšiltovku.

Chtěl jsem vědět, jaký způsob léčby by doporučil tradiční léčitel v případě dýmějového moru, a Dadafara souhlasil s tím, že se se mnou poradí a bude mě léčit jako nakaženého pacienta. Vysvětlil mi, jak by probíhala konzultace. Nejprve bych mu sdělil svoje symptomy. Pak bychom si trochu zazpívali a vyvolali předky, abychom od nich získali radu. Dadafara držel malé zrcadlo proti světlu. „Tohle je moje kamera,“ řekl mi. „Dívám se na všechno skrz ni a rozmlouvám s předky. Když skrz ni čtu v lidech, je to jako sledování televize.“ Až bychom domluvili s duchy, řekli by Dadafarovi, jaká by měla být moje léčba a on by mi předepsal trochu posvátné vody nebo vařené bylinky, abych se uzdravil.

Když jsme byli připraveni začít s obřadem, Dadafara se mě zeptal na moje symptomy a já mu odpověděl. „Mám horečku kolem 104 stupňů,“ řekl jsem, „a moje třísla a podpaží jsou pokryty boláky o velikosti slepičích vajec. Zvracím krev. Mám horečku a bolesti svalstva a zažívám prudké opakující se záchvaty. Taky žiju v oblasti, kde není čistá voda a je zamořena krysami.“

Moje tlumočnice sdělila Dadafarovi, co jsem právě řekl, a když odpověděl, začala se smát. „Co?“ zeptal jsem se, „co řekl?“

Dadafara zkřížil ruce, když mi tlumočnice s kamennou tváří řekla: „Máte mor, musíte okamžitě k doktorovi.“