Jak vyhrožovat lidem podle gangsterů, vyhazovačů a drogových dealerů

foto: Bruno Bayley

Začalo to na dětském hřišti, kdy k tobě přišel ten známej tlustej kluk a vzal si tvoje bonbóny. A i po letech tě lidi stále šikanují. Šikanují tě večer na ulici, šikanují tě na pohovorech, nevybírají si tě do basketbalových týmů a večer v baru tě opět někdo urazí a ty sklopíš oči. Jsi oběť, na který tvůj trýznitel dovádí. Chtěl bys vědět, jak jemu nebo jí zavřít hubu a donutit ho k zahanbujícímu ústupu? Samozřejmě, že ho nemůžeš napálit, protože by tě pravděpodobně rozbil. Řeknu ti, jak tenhle boj vyhrát bez toho, abys musel vůbec bojovat.

Problém je, že všichni nemáme přirozené předpoklady k zastrašování ostatních. Naštěstí mezi námi existují takoví, kteří jich mají víc než dost. A právě těch jsme se zeptali, jak na to.

VICE nijak nepodporuje používání násilí, ani nedoporučujeme, abyste se jakkoliv vystavovali nebezpečí. Článek má mít osvětovou hodnotu v tom smyslu, abychom vás obeznámili s myšlenkovými pochody následujících typů lidí.

Jimmy Tippett Junior (vpravo), Dave Courtney (vlevo) a Jimmy Tippett Senior (uprostřed)

Člen mafiánské rodiny Jimmy Tippet Junior je považován za jednoho z nejhorších zmrdů a to dokonce i mezi svými kámoši, se kterými chlastá. Jimmy byl před rokem propuštěn z vězení za loupež šperků v hodnotě téměř půl milionu dolarů a od té doby se drží stranou od věcí, které donedávna charakterizovaly jeho život: zbraně, drogy a peníze.

Víš, co doopravdy lidi děsí? Když jsi milý. Čím víc se snažíš být hrozivý, tím míň jím jsi. Lidem, co na lidi řvou: „Ustřelím ti čůráka!" nebo „Zlomím ti nohy!" se jenom směju. Já bych byl tak okouzlující a milý, jak je to jenom možné. Ta osoba si totiž doma mě a moje lidi vygooglí a uvidí veškerý ten odporný shit.

Když jsem byl mladší, byl jsem zvrácenej, malej zmrd, tak jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli někoho pobodám nebo podříznu. Prostě jsem to dělal. Když jsem chtěl budit hrůzu, vždycky jsem si vybral toho největšího, nejtvrdšího chlapa z okolí a použil jsem na něj extrémní násilí tak, aby všichni věděli, kdo jsem. Přesně tohle jsem dělal a přesně tohle bych teď už znovu neudělal.

Všechny ty píčoviny, co jsem udělal, ze mě udělaly to, co jsem teď. Jsem velmi sebevědomý, nebojím se ničeho, nikoho a nikde. Zapomeň na svaly. Sebevědomí je to nejdůležitější. Proto jsem teď milý. To, co tě tvoří, je tvoje historie. Lidem říkám: „Tak to je. Ano, jsem to já." A to funguje mnohem lépe, než někoho zastrašovat.

Když se mám setkat s někým, kdo někomu dluží spoustu peněz, tak si s tím člověkem prostě sednu, dám si kávu a jsem velmi milý. Ale za mnou stojí dvě hory - fakt děsivý chlápci - jenom stojí. Takže ten člověk vše okamžitě chápe, odejde domů a udělá si svůj domácí úkol. Úplně ho to zlomí.

Je to jako Tetris - skládání kostek. Vždy měj výsledky a ty tě nezklamou. Život je hra. Každý den se oblékáš a jdeš na pódium a každý den musíš jít za svým lepším já. Moje já má silnou psychiku. Odmítá prohrávat. Já to prostě udělám. Nikdo mě nikdy neporazí. Pokud mě rozsekáš rukama, já se vrátím a rozsekám tě basebalkou, jestli mě rozsekáš pálkou, vrátím se a… no, naštěstí už tohle nedělám.

Bob Bridgestock byl hrdinný policista, který celou svojí policejní kariéru přesvědčoval sebevrahy, aby neskákali ze střech, a maniaky, aby nezabíjeli své rukojmí. Za 30 let, které strávil jako policista, vedl 26 vyšetřování vražd a spoustu případů střelby, únosů a vyděračství.

Zlatým pravidlem je chovat se k lidem tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě. Ale někdy musíš jednoduše převzít kontrolu. Ty jsi autorita. Někteří lidé tě nebudou poslouchat. Nehledě na to, jestli budeš mít pravdu nebo ne, tak tě prostě nebudou poslouchat. Zkoušejí to, aby viděli, jak se zachováš. Ustoupíš? Vydržíš? Jestli vydržíš, tak poznají, že mají průser. Musíš vydržet.

Vyjednávání o rukojmím je ale úplně jiný příběh. V některých situacích, když lidé vyhrožují, že své rukojmí zabijou, tak je to podobné, jako když vyhrožují, že skočí z mostu nebo že se podříznou. Viděl jsem člověka, který se s šátkem na hlavě a obnaženým břichem opíral o samurajský meč a říkal, že jestli vstoupím do stejné místnosti, tak se na něho napíchne. Řekl jsem mu: „Podívej, venku je záchranka. Pokud to opravdu uděláš, tak tě to bude hodně bolet. Pravděpodobně neumřeš, ale jestli to uděláš, tak stejně vejdu dovnitř."

Projel jsem taky v obrněném voze někomu dveřmi a za nimi byl ozbrojený chlap, který řval, že pustí plyn, a zabije sebe i všechny ostatní. V tenhle moment je lehké to vzdát, ale to nesmíte. „Podívej, ty to neuděláš, plyn na ulici byl vypnut, takže ani nemáš jak. Navíc my jsme v obrněném voze, takže nikomu neublížíš." Nakonec se všichni vzdají.

Musím zaklepat - nikdy jsem nikoho neztratil a upřímně řečeno, ani nevím, jak bych se s tím vypořádal.

Výslechy jsou taky jiný. Část výslechu je o tichu. To lidi znervózňuje. Znal jsem právníky, kteří kopali lidi pod stolem, aby drželi hubu.

ilustrace od Cei Willis

Vyhazovač na částečný úvazek a bývalý hooligan má prostě rád bitky. Věk, zranění a potřeba udržet si stálou práci ho ale donutily naučit se, jak zvládat konflikty bez zbytečného používání pěstí - tak trochu.

Musíš vypadat, že máš v píči, co se s tebou stane, a že jsi schopný udělat cokoliv. Před pár lety jsem na ulici potkal chlápka, který měl reputaci někoho, kdo je vážně tvrdej. Byl jsem na kokainu, tak jsem ho začal hrotit.

Zkoušel jsem to před ním na jeho holku, a když jsem viděl, jak je nasranej, zeptal jsem se ho, co s tím udělá. Neudělal nic. O chvíli později jsem ho viděl, jak stojí na baru. Přišel jsem k němu, odstrčil jsem ho, vzal mu jeho drink a vylil jsem mu ho na nohy. Pak jsem tam jenom tak stál a smál se mu do jeho blbýho ksichtu.

Znovu odešel a já se začal cítit sám se sebou docela spokojený. Až do té doby než mi přetáhl zezadu barovou židlí po hlavě. Odtáhli ho, než jsem se na něho mohl vrhnout, ale řval jsem na toho čůráka, že si zjistím, kde bydlí.

V téhle fázi rozhovoru jsem nabyl dojmu, že Philova strategie tak trochu selhala. On ale trval na tom, že ten chlap byl tak posranej, že se bál ho vůbec potkat a že bych měl držet píču a nechat ho domluvit.

Potkal jsem ho ve městě o pár měsíců později, když jsem nebyl na drogách. Nebyl jsem zrovna v náladě se do něj pouštět, a tak jsem k němu přišel a řekl jsem mu, ať mi koupí pivo, což udělal. Když mi podával pivo, řekl jsem mu, že jsem moc rád, že jsme přátelé.

Jestli pracuješ jako vyhazovač, měl bys začít chodit cvičit, abys vypadal namakaně. Je dobrý být velkej, odstraší to mouchy. Nauč se nějaký chvaty a zkus si pár bitek předtím, abys nabral sebevědomí. Dělej MMA nebo tak něco. Neboj se narušovat osobní prostor, odstrkuj je, stůj jim v cestě.

Děsit lidi tím, že jim budeš říkat úplně zvrácený píčoviny, může taky pomoct. Například, když někdo dělá problémy, zařvi na něj: „Jaký je tvoje znamení zvěrokruhu." Pak se ho potichu zeptej, jak velký má péro.

Danny přišel do Anglie z Nigérie na studentské vízum a nyní pracuje v supermarketu v přeplněné a zbídačené části Londýna, ve které je zatýkání zlodějů v supermarketech na konci žebříčku policejních priorit. Problémy v supermarketu byly hodně vzdálené od Dannyho problémů v Lagosu, ale brzo si uvědomil, že jeho forma nigerijské spravedlnosti se bude hodit.

Jeden chlap sem přicházel docela často, šlohl pár věcí a utekl. Jednoho dne mě ale dostal do problémů, což se mi nelíbilo. Hodil si pár věcí do košíku jako normálně - rajčata, rýže a flašku whisky si hodil do kalhot. Sledoval jsem ho na kameře, a když došel k pokladně, vyšel jsem z kanceláře. V ten moment, co jsem dorazil, on utekl. Všechny věci byly na pokladně kromě té whisky. Můj šéf zuřil, ale já věděl, že se zase vrátí.

Uběhlo pár týdnů a on se vrátil. Stará známá písnička, strčil si flašku whisky do kalhot. Tentokrát jsem ani nečekal, až dojde k pokladně, a okamžitě jsem za ním vyrazil. Přišel jsem k němu a říkám mu: „Hele, kámo, tyhle věci si vezmu, jo?" On na to, že všechny ty věci vrátí a že žádnej problém. „Jasný, jasný a máš prachy, abys zaplatil za ty věci, co jsi vzal minule?"

Já a můj kolega jsme ho vzali do šéfovi kanceláře, kde jsme ho prohledali. Měl u sebe jenom pár pencí. „Jak chceš zaplatit za flašku whisky drobáky? Asi si od tebe budu muset něco vzít. Líbí se mi tvoje boty,…" byl to debil, a tak jsem pokračoval, „… a tvoje kalhoty i s tím páskem, a jestli je z tebe budu muset sundat, tak budu muset nejprve sundat i tebe, nemůžu se namáhat." Chtěl jsem i jeho ponožky, ale nebyly můj typ. „Uděláme to takhle - ty doneseš peníze a já ti dám tvoje věci, ok? Jinak je tohle teď tvůj novej outfit" Řekl, že bude za minutu zpátky. Bylo to v lednu a venku byla zkurvená zima

Jinej týpek zase jednou přišel dělat svoje oblíbené kratochvíle - krást a vyhrožovat lidem. Sundal jsem ho. V kanceláři jsem se ho zeptal, jestli má prachy to zaplatit. Jediný, co u sebe ten chlap měl, byl jeho pas. Tak jsem si ho prostě vzal. Myslím, že je pořád v šéfově kanclu. V životě jsem toho chlapa už neviděl.

foto: Giorgi Nieberidze

Marlonovi je 30 a má za sebou slušnou kariéru drogového dealera. Zastrašování lidi je jeho každodenním chlebem už od devadesátých let, kdy začal na březích londýnských kanálů prodávat trávu.

Pokud jednáš se zákazníkem, existuje rovnováha síly. Zastrašovat někoho, kdo se zrovna udělal zranitelným koupi nelegálních, drog je jednoduché.

Většinou času je vymáhání peněz spíš o vyhrožování násilím než o samotným násilí. Záleží na tom, kdo je cíl. Jednu dobu jsem měl problém se zmrdy, co mě špehovali, ale ty jsem vyřešil v pohodě prostě tím, že jsem jim řekl, ať nechají rolety zatažený a zůstanou vevnitř.

To, jak zastrašuju lidi, závisí na konkrétních lidech, na nichž aplikuju různý úrovně zastrašování. První úroveň je docela přátelská. V podstatě funguje stejně jako u vymahače dluhů. Neustále těm lidem volám a píšu jim zprávy. Na běžnýho maloměstskýho kluka to úplně stačí, aby zaplatil. Když to nefunguje, tak těm zmrdům vyhrožuju násilím a to na ty fetky funguje.

Většina lidí neobstojí tváří v tvář chladnokrevnýmu násilí. Jedna malá facka na žebra je pro ně prostě moc mimo jejich komfortní zónu bezpečí. Je to o nenadálosti a zuřivosti, s jakou se staneš z jejich kámošů jejich nepřítelem. Naprosto je to vyvede z rovnováhy. Viděl jsem díky tomu dospělé chlapy třesoucí se strachy.

Pokud mi dealer dluží prachy, může očekávat facku. Pokud mě někdo okrade, může očekávat, že ho prostě rozsekám. Není to vůbec náhodné, jak se může zdát, a vůbec se to nedá srovnat s tím, jak se vyrovnávám s mými konkurenty ohledně shitu. Řeknu ti tajemství - není to o palebné síle, je to celé o reputaci o sebevědomém jednání a taky o momentu překvapení; to je to, co lidi děsí.

Síla znamená to, že lidi ví, že já prostě neustoupím. Naposledy, co se někdo pokoušel hrát se mnou hry, jsem jim prostě vyhlásil válku. Za pár hodin jsme dva z nich unesli a třetímu jsme brokovnicí rozstříleli skla na baráku jeho příbuzných. Tlačil jsem prostě tak dlouho, dokud se nevzdali.

Ale zastrašování není jenom o násilí, je o tom vědět o někom osobní informace, kterýma jim můžeš mávat před ksichtem. Je to vyhrožování fízly, imigračním úřadem nebo rodinám v zahraničí. Je to odporný a všichni to víme.

Během dne je Mercedes Benz vedoucí stavby, v noci je součástí trans gender scény v Brightonu, kde rozdává vyzývavé pohledy opilým a nadrženým chlapům. Ráda používá zbraně spojené s těžkou definicí jejího pohlaví k vyrovnávání se s hatery a to ať v její práci nebo za barem.

Transka může být fakt děsivá. I já to umím. Samozřejmě, že to nedělám pro potěšení, ale prostě můžu být. Je něco znepokojivého na někom, kdo vypadá jako žena, ale má sílu jako chlap. Ženy jsou dobré v psychickém trýznění, zatímco muži prostě někoho napálí. Kombinace obojího vytváří dost silný efekt.

Pracovala jsem za barem v Brightonu, kde mívali party lidi z vejšky. Ti by se normálně gayům smáli. Bez mého přestrojení by mě mohli zastrašovat, ale to, že ho mám, funguje jako brnění.

Stavba může být taky dost agresivní místo, ale je to jenom o tom, kdo víc cení zuby. Lidé, kteří pracují na stavbě, jsou dost jednoduší a stačí jenom používat slova, které mají víc slabik, než na které jsou zvyklí, abych je zastrašila.

Když někdo předstírá, že to na mě zkouší, což se mi stalo několikrát, prostě to hraju s nimi. „Tak pojď, miláčku. Pojďme to udělat, vytáhni ho." Stanou se z nich nervózní malí chlapečci. Například, na stavbě byl jeden černoch, který ke mně přišel zezadu a začal mě osahávat. Otočila jsem se k němu a řekla mu: „Ještě jsem nikdy nebyla s černochem. Líbí se ti to?"

Způsobila jsem bitky v barech jenom proto, že lidé byli ovlivněni tím sexuálním elementem. Jednou za mnou v baru v Brightonu přišel jeden kluk i se svými kámoši. Prohlížel si mě, jako kdyby to myslel vážně. Další věc, kterou si pamatuju, je, že je hromadná bitka. Jeho bratr ho napálil, protože mi věnoval příliš velkou pozornost. Řval: „Můj bratr nepůjde domů s pérem v podprsence!" Nakonec se do toho pustil i barman a já se jimi akorát prodírala ve svém kostýmu.