Nacistické snapshoty

Na tomto snímku není žádný indián z kmene Lakota. Všechny fotky jsou ze sbírky Daniela Lenchnera.

„Víte něco o indiánském kmenu Lakota?" zeptal se Daniel Lenchner, zatímco mi podával lehce vybledlou fotografii ze začátku 20. století. Byl to skupinový portrét, dole bylo natištěno: Lakota, Severní Dakota.

„Teď," vyzval mě Lenchner, „dokážete na tomto snímku najít Indiána?"

Začal jsem prohlížet řady bílých tváří.

„Nenajdete ho," pokračoval. „Vymýtili jsme je, víte. Už žádný Lakot v Lakotě. Vypadá to sice jako skupinový portrét, ale taky byste mohl říct, že se jedná o vyobrazení genocidy."

Téma implicitní absence dominuje ve fotografické sbírce Daniela Lenchnera. Během prohledávání bleších trhů, prodávaných nemovitostí a internetu Lenchner dokázal shromáždit přes 500 snímků dokumentujících každodenní život nacistů, jež byly vyfoceny samotnými nacisty. Na fotografiích jsou jejich rodiny, přátelé, nechybí ani vyobrazení volného času. Člověka židovského původu, jehož předci zahynuli během holocaustu, tento až intimní pohled do života pronásledovatelů jeho rodiny postavil tváří v tvař tomu, čemu politická filosofka Hannah Arendt říkala „banalita zla."

S osmašedesátiletým Lenchnerem jsem se sešel v jeho velkém newyorském bytě, abych se podíval na jeho kolekci fotografií a zároveň abychom mohli probrat jejich odkaz.

VICE: Musím říct, že je to opravdu zajímavé, když se podíváte na všechny tyto fotografie lidí bez uniforem, nikdy byste neřekl, že jsou to nacisté. Co myslíte?

Daniel Lenchner: Ano, podle mě je zevnějšek těchto lidí celkem běžný, ale zdání klame. Existuje jeden novodobý fenomén - pokaždé, kdy se provádí rozhovor s lidmi hned poté, co zjistí, že jejich soused je masový vrah, dotyční vždy vyjadřují údiv. Říkají, že to nechápou, že by si toho určitě měli všimnout. Základní předpoklad je to, že by si toho určitě všimli. Ale pokud neexistuje možnost, jak to poznat, člověk by neměl být překvapený.

Jednou jsem dělal rozhovor s dcerou neteře nacistického vůdce Hermana Göringa, alba této rodiny jsou plná fotografií, jako jsou tyto. Ona tehdy mluvila o pocitech lásky, které jsou cítit ze zvěčněných okamžiků - otcové drží své děti, manželé se objímají, kamarádi se smějí. Jak se stavíte k existenci takových dojmů?

Ano, tito chlápkové šli domu za svými ženami a dětmi a možná jim zpívali nějakou krásnou německou ukolébavku, ale to je neomlouvá. Abych to vysvětlil, Hitler taky miloval psy a byl vegetarián. Skvělé, jenže tyto okolnosti jsou poněkud irelevantní. Na konci dne se totiž slučují. Ne, není to přesné, neslučují se, spíše celou dobu existují zároveň. Ďábel a jeho opak současně žijí v jednom člověku. A v Norimberku už nezáleželo na tom, jak hezky se tito muži chovají ke svým ženám.

Muž na této fotografii nepůsobí, že by byl skvělý manžel. Tady na druhé straně to vypadá jako dopis typu Drahý Johne…

Drahý Johanne, abych byl přesný.

Můžete to přiblížit?

Dobrá, máme tady hezký studiový portrét německého důstojníka a na druhé straně je vzkaz od ženy, pravděpodobně jeho milenky. Píše, že mu tuhle fotografii vrací, jelikož jí už přinesla štěstí zpátky. Je to takový playboy. Píše tam také o „putování Výmarem" a o jeho ženě.

Co se vám na tomto snímku líbí?

Je takový obyčejný, tak banální. Jde jen o muže, který oblbuje svoji manželku, nic neobvyklého. Je to obyčejný darebák, ale stačí ho obléknout do nacistické uniformy a hned to z něj dělá úplně nový a odlišný typ mizery.

V případě této fotografie celý příběh vidíme hned, ale většina ostatních má jen velmi omezený kontext. Jak často se musíte na snímek podívat, abyste viděl příběh, a kolikrát musíte zapojit představivost?

Je to otázka za milion dolarů, viďte? Ukážu vám něco, co to vysvětlí. Tohle je jedna z nejúžasnějších fotografií, které jsem kdy koupil, a na druhé straně nemá vůbec nic. Podívejte se a řekněte mi, co vidíte.

Vidím masakr.
Ano, menší masakr, ale já v tom vidím i znásilnění. Zcela jistě můžeme konstatovat, že vidíme ženu a její babičku. Ona leží na stole s roztaženýma nohama a má trochou slámy pod hlavou, kvůli pohodlí. Myslím, že tady už jsou všichni mrtví. Všude jsou samá těla. A v tomto okamžiku mají Němci hotovo. Míří k něčemu, co vypadá jako malé vlakové nádraží. Všichni jsou otočení zády. „Odvedli jsme svou práci a teď odcházíme."

Nejvíce znepokojujícím detailem celé fotografie je právě sláma pod hlavou té ženy. Jako by se jí snažili zpříjemnit ten čas, během kterého ji znásilnili a zabili. Působí to jako uznání její lidskosti.
Taky je tady vidět, jak tenhle mrtvý muž má ruce kolem toho druhého, chrání ho.

Jako by mohl chránit před kulkami.
Jak říkám, na druhé straně této fotografie není nic, ale příběh je i tak naprosto čitelný. Nemyslím, že bychom tam měli hledat ještě něco navíc.

Ale stejně, je dost těžké nezapojovat představivost, nemyslíte? Tyto snímky se příliš neliší od válečných fotografií, které jsou nám tak dobře známé…
Přesně, jako by je vyfotil Robert Capa.

Kompozice je vynikající a fotografie je ostrá jako břitva.

Je to tak. Jediná věc, kterou můžete o nacistech s jistotou prohlásit je ta, že šli do války s dobrými fotoaparáty. Nebrali žádné zatraceně levné. Měli Leicu, jsou to dobré fotoaparáty s dobrými objektivy. Tady je dokonce vidět číslo vlaku. Jsou vidět i stébla trávy a oči mrtvého muže.

Podobá se to práci Roberta Capy, jak jste zmínil, ale teď se vracíme k představivosti - vědomí, kdo tohle vyfotil, dává fotografii jakousi hloubku, posouvá ji nad rámec fotožurnalistiky. Fotograf je totiž součásti snímku. A tento je svým způsobem jako rodinný portrét s jedinou výjimkou - místo toho, aby lidé stáli a usmívali se, všichni jsou mrtví.

Je tu ale otázka na kterou nikdy nenajdete odpověď: "Proč tahle fotografie vznikla?"

Co si myslíte vy?

Přemýšlím a napadá mě, byli snad na to hrdí? Kdo ví. Na to nemám odpověď.

Rozhodně to nefotili pro vás. Je v tom něco nesmírně podvratného, že to skončilo právě ve vašich rukou. Tím myslím, že si fotograf v té době nemohl ani představit, že existujete.

To určitě ne. Ke komu si tenkrát myslel, že se tento snímek dostane? K nadřízenému důstojníkovi, kamarádům, manželce, dětem?

Je zvláštní vidět tuto fotografii ve stejné sbírce s ostatními. Působí velmi příjemně, opravdu. Parta lidí se směje něčemu, co je mimo objektiv.

Až na… podívejte se tady. Vidíte ten hákový kříž? A najednou se to stává zlověstným. Čemu se smějí? To se nikdy nedozvíme. Oni se opravdu baví. Tento snímek je skvělý, hned vidíte různé způsoby, kterými se lidé můžou smát. Někteří si zakrývají obličej, někteří se ohýbají v pase, jiní se drží za břicho. A tady, ten se naklání dozadu, tahle si zakrývá pusu a tato upoutává pozornost své kamarádky.

Musíte být pozorný, že jste si tak rychle všiml hákového kříže. Mně to chvíli trvalo.

Ano, je to absolutní pravda. Jsem v této otázce natolik citlivý, že občas vidím hákové kříže i tam, kde nejsou.

Co vidíte, když se podíváte na současné Němce?

Žil jsem v Německu pět let, působil jsem na tamější škole jako instruktor pro americkou armádu. Učil jsem srovnávací literaturu. Bylo to v půlce sedmdesátých let, takže většina lidí, které jsem potkával na ulici, žila během nacistické éry. Bylo to přinejmenším trochu zvláštní. Nasednete do německého vlaku a nemůžete si pomoct, ale neustále přemýšlíte o vagónech pro dobytek, které byly plné lidských bytostí. Ale současně jste zasažen i všemi dobrými věcmi. Město je čisté, vlaky jezdí včas, lidé jsou moc poctiví.

V čem jsou poctiví?

Například na dálnici. Na záchodech jsou nádoby, kde můžete nechat dýško pro personál, který uklízí. Představte si, že vejdete a je tam nádoba plná peněz. Na dálnici v New Jersey to bude pryč ani ne za 3 minuty. Ukradnou tam jak peníze, tak i nádobu. Ale v Německu nejen, že nekradou, ale dokonce tam ty peníze dávají. Díváte se na to a přemýšlíte, opravdu ti samí lidé jsou zodpovědní za holokaust? Jak je to možné? Někteří z těch lidí musí být čestní. Ale v tom užším slova smyslu: poctivě dávají peníze do nádoby během své cesty, na konci které postaví koncentrační tábor.

Lenchnerova rodina v polské Lodži v roce 1935. Jenom otec Daniela Lenchnera (zadní řada, druhý zprava) přežil válku.