Procházela jsem se v burce celý den

Nedávno jsem byla požádána naším globálním editorem, abych vypátrala burku pro náš videoklip, který jsme nedávno natočili. Neměla jsem ani ponětí o islámském oblékání – nebo že nemůžete prostě jít a v „burka obchodě” nějakou koupit – takže pátrání, aby natáčení bylo ve všech směrech autentické, byla jedna velká osina v zadku. Ale nakonec se mi to podařilo.

Jak jsem tak procházela bezpočet internetových stránek a hledala výrazy jako hijabs, niqabs, khimars, abayas, jilbabs a další svršky šmrncnuté náboženstvím, začala jsem si všímat, že nikdo nemá, co by řekl pozitivního o žádném z nich. Bezmála každý příběh, který jsem si přečetla ve spojení se slovem „burka", s sebou nese označení jako represivní oděv pro ženy, a jediné články, psané ženami takto oblečenými, které jsem našla, popisovaly jejich zkušenosti s procházením se v tomto oděvu ulicemi muslimských zemí.

Po zhlédnutí 74 YouTube videí a rozboru 108 vygooglovaných webových stránek, nedopátrala jsem se článku nebo videa, které by mi objasnilo, zda je nošení burky pohodlné, nebo jak Američané reagují při srážce ve Starbucks s někým, kdo připomíná něco jako smrtku, která proti nim pluje. Došla jsem k závěru, že jediná cesta vedoucí ke zjištění, jaký je život ženy, které bylo souzeno nosit nejméně odhalující kus oblečení všech dob, je obléct se jako jedna z nich.

Můj malý módně-sociální experiment začal, když mě přijel fotit Ben Ritter poté, co jsem přišla na to, jak se do burky navléct. Byla tam online nabídka mnoha různých typů z různých zemí a z nějakého důvodu jsem se rozhodla jít do saúdskoarabské varianty. Saúdská burka se skládá z pěti kusů a zdála se být mnohem více v souladu s mojí představou „správné” burky, než její afgánská verze s oslnivými „módními rukávy”.



Můj pes Bowie byl opravdu vyjevený z mého oblečení. Tak šíleného jsem ho viděla snad jen tehdy, když jsem se o Halloweenu oblékla jako těhotná jeptiška



Konečný vzhled. Ještě jsme ani neopustili náš dům, ale já už jsem držkovala, jaké je v tom horko. Chtěla jsem chodit nahá bez abaya, ale protože burka je určená k nošení jako svrchní část oblečení, nosila jsem to přes top a nejkratší šortky, které jsem ve svém šatníku našla.



Procházení se v East Village nebo v Brooklynu, obklopená lidmi, které jsem znala, se zdálo být jako plýtvání časem, tak jsme naskočili do vlaku mířícího na okraj města, předstírajíc, že jsme zahraniční turisté. Nikdo mi ve skutečnosti nevěnoval příliš pozornosti, kromě ženy na lavici za mnou, která seděla se svými dětmi. Odvlekla je na druhý konec nástupiště, když mě viděla nastupovat do vlaku. Jaká kráva!



Však víte, jen se tak poflakuju s Maryl Streep a Tommy Lee Jonesem (a Alláhem) na nástupišti metra.



Když jsme z metra vystoupili, začalo opravdu dost pršet. Naštěstí pro mě, nepotřebovala jsem deštník – jedna z mála výhod nošení burky. Jsem rodilá newyorčanka, což znamená, že jsem nikdy nebyla na Empire State Building. Takže jsme šli tam. Neuvědomila jsem si význam mé návštěvy jedné z nejvyšších budov New Yorku, oblečená v islámském hávu, dokud jsme nedošli ke vstupu. Připadala jsem si jako blbec.



Opravdu nepříjemné bylo, když jsme se dostali na střechu. Můžu říct, že všichni cizinci o mně říkali sračky ve svých rodných jazycích. Skupina za mnou i v celém okolí, pravděpodobně proto, že jsme tak moc fotili.



Zatímco jsem pózovala pro fotky, všimli jsme si, že jeden z ostrahy nás pronásledoval. Hádám, že se snažil zjistit, zda strháváme nějakou stupidní senzaci (což jsme dělali) nebo si mapujeme prostor (což jsme nedělali).



Skončili jsme pořízením jednoho z těchto laciných zastřených snímků, než jsme odešli. Pokladní v kabince nám řekla, že se nemusíme nechat vyfotit, pokud nechceme. To mě rozčílilo, tak jsme do toho skočili a jednu si pořídili. Nevypadá Ben, jakoby se právě oženil s pannou?

Když začalo být strašení turistů nudné, rozhodli jsme se jít dál do města do Central Parku ve snaze rozrušit pár místních obyvatel. Burku jsem protáhla loužemi, tak to skončilo držením předku oběma rukama. Ačkoli zcela nevhodné, nebylo to tak zlé a začala jsem si představovat, že jsem krásná princezna v elegantních šatech.



Velký poryv větru mě málem porazil. Zachytila jsem svůj odraz v prosklených dveřích a pomyslela jsem si, že vypadám jako Batman, tak jsem donutila Bena, aby mě vyfotil. Všechen studený vzduch proudící mými khimar rukávy mi dělal dobře.



Musela jsem dodržovat přestávky na odpočinek. Přestalo pršet a bylo tak vlhko, že jsem se začala potit v místech, ve kterých jsem to nikdy dřív nepocítila. Pokud bych tohle musela nosit někde na poušti, s největší pravděpodobností bych umřela.



Chtěla jsem si splnit svůj celoživotní sen o běhu přes Sheep Meadow, ale bylo zavřeno, tak jsme se rozhodli místo toho nafotit u jezera. Byla to taková škoda, protože díky všem těm vrstvám jsem se cítila jako Kate Bush, což znamená, že jsme mohli získat pár úžasných burka-tanečních fotek.



Nejdůležitější věc, kterou jsem se naučila v průběhu dne, bylo smát se očima. Nenávidím úsměvy, ale předpokládám, že nikdo nechce vidět rozzuřenou fenu v burce, tak jsem do toho vložila extra úsilí. Pěkné, že?



Nakonec jsem usmívání musela vzdát, protože jsem začala dýchat jako matka Johnnyho Deppa v Co žere Gilberta Grapea. Skutečnost, že park smrděl jako koňský lejno, nepomohla.
“Jsem. Všude. Tohle.”



Byla jsem hladová a nemohla jsem jíst hot dog, tak jsem udělala příšerné rozhodnutí zkusit si dát zmrzlinu. Byla to pro mě stresová záležitost, ale kolemjdoucí byli potěšeni pohledem na mě, kterak zápasím s látkou přes ústa, nesměle strkajíc zmrzlinu někam do svého obličeje. Nechtěla jsem dát satisfakci žádnému z těchto patolízalů prásknutím nějaké fotky, tak jsem ji jedla nejrychleji, jak jsem dokázala a jak to nigab umožňoval. Bylo to nechutné.



O šest hodin později, po řadě komplikací, jsem tu proklatou věc ze sebe konečně strhla. Ještě nikdy jsem se tak netěšila domů.

Na konci dne jsem byla sama na sebe hrdá, čeho jsem dosáhla. Nejen, že jsem se postavila čelem k některým z mých obav, takhle se všem ukázat, ale také jsem se naučila si uvědomovat, jak jednat s lidmi na ulici bez ohledu na to, jak jsou oblečení nebo jak vypadají.

Osm z deseti lidí, se kterými jsem přišla do kontaktu navlečená v burce, se chovalo, jako kdybych neexistovala, z čehož jsem se cítila hůř, než z pohledů čumilů, kteří byli pohoršeni mojí přítomností. Našla jsem v sobě úctu k ženám, které si vybraly tenhle způsob oblečení, ale já už to nikdy neudělám, protože to bylo příšerný.

Foto: Ben Ritter