Tahle holka si dělá z lidí chodící galerii

 foto: Darja Thomasová, všechny ostatní snímky jsou z archivu Terezy Kurečkové

U příležitosti konání devátého ročníku Holešovice Fashion Market jsem se stavila za umělkyní Terezou Kurečkovou, která na módních trzích představovala svojí tvorbu. Tereza sice vystudovala filmovou vědu, našla se ale ve fotografii. Stejně jako spisovatele Jaroslava Rudiše ji bezmezně inspiruje Berlín a právě v tomto zdánlivě chladném městě Tereza zjistila, jak svou tvorbu dostat ze čtyř zdí ven. Díky speciální technice začala přenášet svoje snímky rovnou na oblečení a to dneska prodává. Nositelé těchto kousků najednou tvoří jakousi živou galerii – Antropogalerii.

VICE: Jak vznikl název Antropogallery?

Tereza Kurčeková: Lidé, kteří nosí trička nebo šaty Antropogallery, jsou jakousi chodicí galerií, vystavují na sobě moje fotografie. Jednou jsem byla s kamarádem v kavárně a vyprávěla mu, jak projekt funguje. A on: „Něco jako antropo-galerie?" A bylo. Zatím jsou na tričkách pouze moje fotografie, ale časem bych byla ráda, kdyby to byly snímky i jiných tvůrců.

Před tímto projektem jsi jenom fotila, co přesně se stalo v Berlíně?

Nefotografuju úplně dlouho, ale je to koníček, který stojí hodně peněz. Když ty fotky nikde nevystavujete, nic se s nimi nedělá, fotí se jenom do šuplíku a jde to do peněz – kromě potěšení pak z toho člověk nic nemá. A když jsme jednou byli s přítelem v Berlíně a viděli vzorečky speciálních barev, tak ho napadlo, že je to způsob, jak bych svoje fotky mohla ukazovat lidem.

Jak to pokračovalo?

Koupila jsem si ty vzorky, abych vyzkoušela, jak to funguje. Je pravda, že na začátku jsem zničila strašně moc oblečení, vůbec to totiž nebylo jednoduché. Ale pak jsem si o těch barvách zjistila něco více. Teď si je nechávám posílat až z Ameriky, vždycky větší balení, protože tady jsou dost těžko k dostání.

Jak je možné, že většinou umělce inspiruje právě Berlín?

Já nevím, já nevím (směje se), já to město mám strašně ráda. Působí tak chladně a přitom se na každém kroku dá najít kousek umění, což se podaří málokde. Člověk jde kolem parku a je tam menší socha nebo stromy obalené bavlnkami. I přes tu chladnost je to hodně inspirativní.

Jak vybíráš fotografie, které se objeví na tričkách? Záleží na významu konkrétního snímku, anebo máš nějakou vizi už dopředu?

Je to složitější. Dřív jsem jenom fotila. Přemýšlela jsem nad světlem, nad kompozicí… A při práci s tričkem například světlo není vůbec důležité, protože obrázek vychází úplně jinak. Na začátku jsem vybírala obrázky, které by se lidem mohly líbit, ale také ty, které mám ráda já.

A to jsou?

Jsou to fotografie, které považuju za povedené. Třeba jedním takovým byl snímek mého dědy, jak se zbavuje hasičských uniforem, za ním byl vozík s uniformami, děda je postavou pupkatej… A když to viděli moje rodiče, tak se ptali, kdo si bude kupovat tričko s naším dědou. Zamyslela jsem se nad tím… A najednou si pro něj přišla zrovna cizinka.

Myslíš, že někdo z Česka by si ho nekoupil?

Podle mě Češi na to ještě nemají odvahu. Většinou si berou kočičky, pejsky a podobné věci, které se jim líbí. Přemýšlet ale o tom, co by se lidem líbilo, asi není to pravé ořechové. Zatím ten projekt teprve rozjíždím, je rok starý, takže uvidíme, co bude dál.

Nechceš se ještě někdy vrátit k filmu, když jsi ho vystudovala?

No… To je náročné, jak já, tak i můj přítel jsme oba vystudovali stejný obor. A myslím si, že pro nás bude hodně těžké si v něm najít práci. Třeba se něco naskytne, ale je to hodně otevřené.

Budeš tedy pokračovat v Antropogallery?

Rozhodně, strašně mě to baví, navíc teď plánujeme cestu do Jižní Ameriky, do Chile a Peru. Moc se těším, že tam nafotím fotky, které budou jiné. V České republice nemáme tučňáky, že jo (směje se). Mohla bych pak udělat cestovatelskou limitovanou edici. Teď navíc bude zima a málo slunce… které je při exponování hodně důležité. Tak si udělám takové prázdniny, dá se říct.