Vyhostili mě z Izraele kvůli propalestinským článkům

 Ben Gurionovo mezinárodní letiště, Tel Aviv. Foto via Flickr

Seděla jsem na zadním sedadle izraelské policejní dodávky, projížděli jsme zatáčkou, když v tom začala z repráků ječet píseň Michaela Bublého s názvem „Home" (Domov). Prozpěvoval v ní: „Let me go home / I've had my run / Baby, I'm done / I gotta go home". Oba jsme chtěli domů. Já i Michael, ale řekla bych, že on byl v trochu lepší pozici. Mě vezli proti mé vůli spolu s bandou ilegálních dělníků z východní Evropy do internačního centra na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu. Důvodem bylo moje hrůzné provinění spočívající ve psaní o nelegální izraelské okupaci palestinského území.

Několik hodin před tím mi bylo řečeno, že jsem v Izraeli persona non grata. Přísná, nekompromisní důstojnice něco usilovně datlovala do klávesnice a snažila se najít jakékoli důkazy proti mně. „Co je tohle?" vyštěkla a otočila na mě monitor. Vsadím se, že když ukazovala na titulek článku, a já jsem jej četla, musela mi na čele vidět obrovskou kapku potu jako z nějakého manga komixu.

Stálo tam: „Nebezpečné házení kamením," a moje jméno bylo jasně vidět pod titulkem článku, který jsem napsala o palestinských teenagerech obviněných Izraelci z pokusu o vraždu osadníka ukamenováním. Moje hlava začala ostošest vymýšlet důvěryhodný krycí příběh. Jmenovkyně? Mladická nerozvážnost? Krok vedle na mojí cestě k přijetí judaismu? Moje výmluva o třetí dovolené u mojí (falešné) italské sestřenice v Haifě se začínala ukazovat jako hovadina, což ovšem skutečně byla.

„Napsala jste vůbec někdy něco pozitivního o Izraeli?"

V duchu jsem projela svoji krátkou novinářskou kariéru freelancera v okupovaných palestinských územích ve snaze najít pevnou půdu pod nohama, která by mě zachránila před utonutím.

„Hmm. Ne."

Tím jsem vyhrála jednosměrný lístek zpátky domů spolu s třídenním pobytem mezi pro Izrael nežádoucími osobami v Ben Gurionově internačním středisku. Až doma v Miláně jsem zjistila, že mám do Izraele zakázaný vstup do roku 2019.

Následná situace je pro izraelskou vládu příhodná. Vykázáním svědků okupace jim znemožňují se vrátit zpět a informovat světovou veřejnost o neutěšené situaci obyvatelů Palestiny. A ačkoliv každá země má právo vyhostit cizí státní příslušníky, zdá se, že Izrael rozšířil pojem „bezpečnostní hrozba" na kohokoliv, kdo vyjadřuje odlišné politické názory. Například Noamu Chomskému, dlouhodobému kritikovi izraelské politiky, byl před několika lety z politických důvodů zamítnut přístup do území pod izraelskou kontrolou na Západním břehu.

Podobná věc se přihodila bývalémupozorovateli OSN na palestinském území Richardu Falkovi, jemuž byl zamítnut vstup na Ben Gurionovo letiště, dokud neprošel čekárnou, kde s ním bylo zacházeno jako „s nějakou bezpečnostní hrozbou, kterou podrobili důkladné osobní prohlídce každého centimetru lidského těla a té nejdůkladnější inspekci zavazadel."

Od momentu, kdy jsem byla srozuměna s nastávající deportací, jsem vstoupila do „bezpečnostní procedury", což v praxi znamenalo, že jsem byla sledována pohraničníkem, který měl za úkol zamezit mi ve jakékoliv myslitelné komunikaci (osobní i telefonické). Všechny moje žádosti o telefonát na ambasádu byly zamítnuty. Na několik sekund se mi podařilo informovat přítele o svém zadržení, pak mi zabavili telefon.

V tajné místnosti na letišti rozházeli všechny moje osobní věci po kovové desce a zkoumali je jednu po druhé něčím, co připomínalo záchodovou štětku. Asi není třeba zmiňovat, že žádné výbušné zařízení nenašli. Narazili však na vskutku nebezpečnou a znepokojující soupravu digitálních kamer a mikrofonů.

Všechny tyto věci mi byly odebrány před tím, než mě zavřeli, což ještě zesílilo skličující nudu při trávení tří dnů v jedné místnosti. Během civění do tmy a povalování se na umělohmotné posteli jsem si našla způsob, jak se zabavit. Na dřevěné desce vrchní postele byla napsána nebo vyryta svědectví lidí, kterým byl stejně jako mně zamítnut vstup kvůli jejich vztahu k palestinské otázce.

Níže jsem parafrázovala nápisy, které jsem si zapamatovala:

"Jo LT. Here to make theatre w/Palestinians" („Moje poslední zpráva: Dělal jsem tu dělat divadlo s Palestincema.)

"For every ISM [International Solidarity Movement] you send back home, ten more will come tonight" („Za každého člena ISM, kterého pošlete domů, se jich dnes večer vrátí deset.")

"Back with Free Gaza. 21 people" („Zpátky s hnutím Free Gaza. 21 lidí")

"Israel is very bed" (Izrael je velmi zlý / postel - slovní hříčka spočívající ve stejné výslovnosti slov bad - zlý; a bed - postel)

"I miss the homemade hummus, I miss the way Palestinians use too much plastic, I miss the trip from Nablus to Ramallah enjoying the amazing landscape, I miss the way Palestinians make jokes about their situation and call each other habibi [love]. Ana bahibbak ya Falasteen [I love you Palestine]." („Chybí mi domácí hummus. Chybí mi, kolik Palestinci používají plastu. Chybí mi výlet z Nablusu do Rammallahu a pohled na krásnou krajinu. Chybí mi, jak si Palestinci dělají srandu ze své situace a říkají si navzájem habibi (lásko). Ana bahibbak ya Falasteen (Miluju tě, Palestino)")

Z této zkušenosti jsem si odnesla jednu věc (krom faktu, že Palestinci zřejmě používají zbytečně moc plastu), a to sice jak málo lidí v Tel Avivu chce vědět o tom, co se děje nějakých 25 mil od jejich pláží. Jeden ze strážných, který procházel, aby zapaloval cigarety (zapalovač je příliš nebezpečný nástroj, než aby se dostal do rukou ilegálním dělníkům nebo novinářům), jen zvedl obočí, když jsem mu sdělila, proč mám být deportována.

„Neradi přemýšlíme o Palestině," přiznal. „Izraelci žijící u hranic se Západním břehem nebo Gazou situaci řeší, ale my na severu ne. Já pocházím z Netanyi, pláže tam jsou skvělé, dokonce i toto léto během války plynul život tak jako vždycky."

Jediná výhoda, kterou jsem v deportaci spatřila, byla v úniku před frontami při odbavování na letišti. Mini dodávka z internačního centra zastavila přímo pod mým letadlem a pohraničníci předali můj pas posádce zaskočené pohledem na mladou, neškodě vypadající italskou dívku, která měla být vyprovozena ze země jako nějaký gangster.

Než jsem zamířila ke svému sedadlu, otočila jsem se na svoji stráž, zvedla jsem sklíčeně ruku s vědomím, že už je vše rozhodnuto, a zamumlala jsem: „Svobodu Palestině."